Dogville

Klasická stavba odkazující k antickému dramatu se širokým záběrem expozicí počínaje a katastrofou konče, je vyprávěna v tomhle experimentálním filmu dánského režiséra Larse von Triera v rozvolněných intencích filmařského manifestu Dogma 95. Z manifestu vycházející Lars von Trier, který tak očesal svou filmovou produkci o vše přebujelé a přebytečné, v tomto případě to znamenalo, že zavrhl natáčení v nákladných exteriérech i interiérech a celý film natočil v jakési obrovské ztemnělé hale, jejíž černé pozadí evokuje divadelní scénu a kde nejsou ani žádné kulisy, ty byly nahrazeny bílými čarami na podlaze, které symbolizují domy, ulici, zahradu a dokonce i psa, jehož štěkot se ve filmu sice ozývá, ale jeho fyzická existence byla nahrazena pouhým bílým kruhem na asfaltu... Tedy čistě divadelní mizanscéna. Ale přesto tvůrce filmu sáhl při obsazování rolí po Nicole Kidman, prvořadé hollywoodské star, která ovšem pod jeho vedením podává strohý, velmi ukázněný herecký výkon, očesaný o veškerá mainstreamová herecká klišé. Celé toto novodobé antické drama je zasazeno kamsi do dvacátých či třicátých let v USA a vestavěno do archetypu klasické filmové gangsterky. Co ale především ční z tohoto filmu, je morální směrování hrdinů a hlavně stěžejní protagonistky a otázky týkající se viny. Jakási postmoderně sofistikovaná filmová variace na Dostojevského Zločin a trest. Pro diváka velmi namáhavé, komplikované a šifrované, více divadelní než filmové dílo, vyžadující divadelní pozornost a divákovu ochotu a um pracovat se symboly, náznaky a četnými aluzemi. Navíc velmi složitá stavba textu již ve scénáři a sice nekomplikovaný, leč symbolistní děj, dělají z tohoto filmového experimentu Larse von Triera film, který není určen pro běžného diváka v kině. A to je možná jeho jediná slabina... (27.11.2006)

Lars von Trier rád překvapuje svými inovativními filmařskými postupy a překvapil i tentokrát. Spíše ale v záporném slova smyslu. To, co vás asi ihned praští do očí, je volba prostředí, do něhož je celý děj koncipován. Jeden malý prostor, do kterého jsou stylizovány postavy městečka Dogville, sice zaujme originalitou, kolísající děj ovšem díky uzavřenosti prostředí dostane ještě jasnější kontury. Toto divadelní aranžmá Trier prostě nedokázal ukočírovat, což mu asi nejvíce uškodilo. Samotný příběh se opět pokouší o navození destrukčně emocionální nálady, výsledek ale zůstal tak na půl cesty. Pocit vykonstruovanosti tu budí velmi silný dojem, který se zviditelní hlavně v přehnaném „očisťujícím“ závěru. Pravdou zůstává, že film je nabyt spoustou zajímavých úvah, myšlenek o lidskosti, lidech, vztazích..., na Triera je to ale nestoudně málo. (03.01.2004)

Velký Dán se v rozsáhlé filmové koprodukci zaměřil na ne příliš vlídný pohled na lidskou přirozenost. Zdánlivá idyla zapadlého amerického městečka, které je opravdu ryze venkovanské, nešetří nikoho. Tajemná kráska, která se během natáčení pohybuje vlastně v přípravně výpravy, v sídlišti a v jeho domech i zákoutích, obnažuje tímto způsobem nejen sebe samu, ale i své okolí. Zdánlivě pevně sevřená komunita, náležitě vyděšená z opakovaného objevování policistů a gangstrů v nikdy předtím nevídané koncentraci, mění postupně svůj počáteční přístup k mladé ženě z jisté vlídné shovívavosti do faktického otrokářského vztahu. Pohlavní zneužívání, opakované znásilňování jinak zbožnými muži je jeho další formou. Strmý obrat o 180 stupňů, kterým se pronásledovaná mladá žena mění v "kmotra naruby" v závěru díla, zcela obrací noty, jež si tito mravní zkáze propadlí "malí" slušní lidé připravili. Závěrečná jatka, kterými mladá žena mírou vlastní krutosti předčí nejen dosavadní věznitele, ale i svého brutálního otce, Trierův pesimistický náhled na temné stránky lidské povahy vystupňovává do závěrečného akordu. Akordu zmaru, pesimismu, do formy, která svůj obludný obsah obléká do přátelsky invenční postmoderní formy. Divadlo - smiřme se s tím - se nemusí omezit jen na jeviště. Je ho plný svět, někdy i plný film. (13.07.2010)

"No já tomu možná nerozumim, ale za sebe bych řek, že na tom nic tak zvláštního nevidim." Nebudu kritizovat, že by nějaká složka filmu byla nezvládnutá, protože to tak není. Trier rozhodně natočil přesně to, co chtěl. Ale forma filmu, jeho vyznění, dramatická stavba, úhel pohledu, to všechno mě naprosto neuspokojuje. Ano, lidi jsou svině. Ale proč bych proto měl velebit film, který si hraje na kdovíjaké umění tím, že používá divadelních rekvizit? A to do divadla chodím rád, pro pořádek. Jestli to má symbolizovat, že si na vsi každý vidí do talíře, je to přímočaré tak, aby to i Máňa odvedle pochopila. Osobně jsem pro divadelní výpravu filmu neshledal jediný skutečně opodstatňující záměr, než Trierovo "hele, jak sem jinej" (přitom třeba styl vypravěče je nechutně odkoukaný z Barry Lyndona). Stejně tak stavba filmu a jeho závěr vytvářejí pocit epizodnosti na cestě hledání "spravedlnosti", což ostatně je vzhledem k dalším dílům pravda. Čili konec vlastně vyznívající do ztracena, módně postmoderně odplavující veškeré myšlenky, které tam snad byly. Všichni ve filmu jsou jen jednorozměrnými loutkami, na kterých mi Trier demonstruje svůj pohled na lidstvo, přičemž sám se staví do role arbitra ve stylu "koukejte, jak VY jste hrozní. JÁ Vám otevřu oči." Záměna šokování diváka za kvalitu, Trier je tu něco jako John Doe z filmu Sedm. Já se za ručičku ke kýženému efektu dovést nenechám. (21.11.2005)

Zhlédnuta DC (178 minut) verze. K mému překvapení mi nevadila délka tohoto filmu, které jsem se docela upřímně bál, ani to, že tam nejsou žádné kulisy a že herci (doslova) vše předstírají. Nevadilo mi vlastně nic. Dogville je film, na kterém bych neměnil ani jeden frame. Schválně si zkuste představit, že by se tento silný příběh odehrál v normálních kulisách… ano, pořád by tam ten příběh byl a pořád by to s námi asi zamávalo, ale to prostředí, bez jakýchkoliv kulis, k tomu neskutečně sedělo. Speciálně k tématu tohoto příběhu, který je o lidech, kteří nevidí, jací opravdu jsou - slabí, pokrytečtí a špatní - a kteří předstírají, že nevidí, jak postupně mučí Grace (vynikající Nicole Kidman!) a tak ji přecházejí, někteří vědomě, někteří nevědomě, ji využívají, až do chvíle, kdy se to prolomí a všichni ji doslova zneužívají. Trier zde prozkoumává hodně temné kouty lidské duše/mysli, která si dokáže ospravedlnit prakticky vše či být slepá k jistým věcem. A to ve mně vyvolalo pěknou řádku otázek a hlavně touhu tento film vidět znovu. Hodně silný zážitek s parádním obsazením. 100 %. (06.01.2015)