Tanečnica v tme

Jsem fanouškem Björk. Soundtrack tohoto filmu sice až na vyjímky patří k tomu nejslabšímu v její kariéře, ale film je úžasný. Nechápu protesty prot výkonu Björk. Já si zakládám na tom, že vše, a to i přeze své sympatie, se snažím soudit objektivně. A jsem přesvědčen, že i kdybych Björk nesnášel, její herecký výkon by mě uchvátil stejně. (16.11.2004)

Po prvním zhlédnutí jsem plakal. Po druhém zhlédnutí se mi udělalo špatně a usoudil jsem, že jsem tehdy prvně stal obětí citového vyděračství. Je to skvěle vypočítaný útok na emoce, tak skvěle, že jsem si nejdříve ani nevšiml chabosti příběhu ani absence jakéhokoliv závažnějšího poselství. Také působivé forma dokáže chvíli klamat. Ale pozor, uvnitř se skrývá jen past na diváka. (14.02.2006)

Jde o dost netradiční muzikál, proto Tanec není úplně tím nejlehčím filmovým zážitkem. Björk se herecky snaží dost, Morse s Deneuve zklamat nemohli. Kouzlo snímku však samozřejmě spočívá v hudebních a tanečních číslech, která překvapí a zaskočí svým krásným rytmickým provedením a celkovým melancholickým prožitkem. Spojí-li se to se zajímavou, postupné ztrácení zraku evokující kamerou, kouzlo filmu je hotové. (24.09.2004)

Kdybych už nedostala nakládačku zvanou Prolomit vlny, byla bych z Tance hotová. Jenže Tanec je uvařen dílem z "Vln" a dílem je tam snaha Vlny trumfnout a to mi vadí. A našroubovat na to muzikál mi už vůbec nepříjde šťastné. To, co bylo ve Vlnách tak drásavé- příběh sám, syrová kamera, herecký výkon Emily Watson - bylo tady přemleté - zase syrová kamera, ještě prapodivnější příběh, podobný charakter hlavní hrdinky plus slepota a nádavkem ještě vyděračská šílená scéna. Bjork byla výborná, Catherine Deneuve také, ale od pana Triera to nebylo féééééér! (24.09.2004)

Hudbu Björk, ač jsem si vědoma jejích nesporných kvalit, skutečně nemusím, ale tady mi nevadila a naopak jsem si říkala, že jakákoliv jiná hudební volba by do filmu neseděla. Těkající ruční kamera také nepatří mezi to, na co bych se s oblibou dívala, ale zde mi nejenže nevadila, ale většinou jsem jí ani nevnímala, byla naprosto přirozenou součástí příběhu. Velmi originálně zpracovaného příběhu - krutě reálný šedý svět mladé slepnoucí ženy je prostříháván s jejím denním sněním - miluje muzikály a velmi barvitě představuje si, jak tančí a zpívá. Střetávají se tu dva zdánlivě neslučitelné světy, ale nečekaně fungují. Přesto mám z filmu velmi smíšené pocity - ke konci jsem totiž měla čím dál silnější pocit, že mě pan režisér citově vydírá. Nevím proč, ale tenhle zdánlivě silný příběh nabitý emocemi se mě ani trochu nedotkl, toho tlaku na diváka bylo prostě o něco víc, než být mělo a jaksi to u mě přelezlo tu pomyslnou čáru emočního kýče. (08.08.2006)