Tanečnica v tme

"Tanec v temnotách" je neuvěřitelně originální projekt, který na svého následovníka bude čekat asi hodně dlouho, pokud se ho vůbec někdy dočká. L.v.Trier v něm totiž spářil dva do té doby nespojitelné filmové světy, jakými jsou : nezávislý film, točený jen ruční kamerou a snažící se o co nejrealističtější ztvárnění snímaného + úžasný svět muzikálů, které si mohou dovolit vpodstatě úplně cokoliv. A to L.v.Trier moc dobře ví, takže tady najednou máme ženu jež musí (zdaleka nejen proto aby se uživila) těžce makat v tvrdě realisticky vyhlížejícím prostředí amerického zapadákova, ve kterém se stýká s reálně uvěřitelnými postavami. Do tohohle prostředí je ovšem vložen vpravdě "muzikálový" (rozuměj - za uši utažený, do extrémních situací dovedený) příběh, prokládaný tanečními čísly jež jsou provázena (ne náhodou, ale zcela záměrně a jedině možně) hudbou islandské zpěvačky Björk, protože je to právě ona a její originální a nezaměnitelná hudba, jež se staly tím jediným možným klíčem, který byl schopný spojit nespojitelné. (28.09.2004)

Bez Björk za tři s Björk za pět. Neuvěřitelně citlivý a dojemný snímek, který nemůže nechat nikoho chladným. Pro mě, jako posluchače Björk, je hodnocení jednoduché, ale myslím si, že tady ani není potřeba znát její tvorbu, která se ve filmu tak jako tak objeví v podobě filmových songů. Její jemnost, slabost, ale zároveň i odhodlanost, je skvěle ztělesněna. Selmu až do konce držela při životě hudba, doslova až do konce, opravdu úžasné. Björk tato role velmi citově zasáhla, potom co jsem film viděl, se jí vůbec nedivím. Rozhodně smutný, možná trochu depresivní a nespravedlivý konec v tobě musí něco zanechat. (15.09.2011)

Temný, nervydrásající a co hlavně neuvěřitelně depresivní film od začátku do konce, který Vám dokáže zkazit náladu okamžitě aniž byste vůbec tušili jak a proč a to celý film depresí žije právě díky Björk, hlavní představitelce a krom toho také tajuplné a mystické zpěvačce z dalekého ostrova Island. Ano, ta postava a celý film k ní naprosto sedl a proto se do něj tak vcítila a právě proto jsem se ke konci filmu skoro složil. Jediná záchrana prakticky tkví jen v hudbě a jejích muzikálních snech a když už se nemůžete připravit na nic jinýho tak alespoň zde mě příběh trochu dokázal uvolnil, což byla nakonec chyba a ke konci jsem za ní draze zaplatil. Jinak jsem byl mile překvapen, když se z Björk stala československá emigrantka a i když se s Ř a Ž opravdu snažila pro mě jako Čecha to přišlo chvílemi opravdu směšné, a co pak, když na scénu přišel Oldřich Nový. Ale což, snaha je znát i když ryze české jméno Selma si taky mohli nechat od cesty. Když si zde všímnu rozporuplného hodnocení ani se tomu nestačím divit, jelikož Björk jako zpěvačku bud milujete nebo nenávidíte díky akcentu, který má snad jen ona a tak neuvěřitelně zajímavě zní. Lars von Trier experimentoval, experimentoval podle mě na jedničku a i když se to někomu nelíbí, já jsem byl doslova nadšený, ale po druhý bych to asi už nezvládl. --- Ten právník za 14 dní přijede - Kathie, ale vždyt mě mají za týden oběsit. (01.06.2007)

Démonický Lars von Trier perfektně zobrazuje temnotu v lidech. Diváka nešetří do poslední minuty. Trochu se mi zde nelíbí zpěv, který limituje dramatičnost závěru, ale až na tuhle maličkost, která mi prostě nesedí jsem emocionálně odrovnaný. Trier je ten nejlepší evropský tvůrce, který má mainstreamovce (včetně mně) tady. (13.10.2015)

Hudbu Björk, ač jsem si vědoma jejích nesporných kvalit, skutečně nemusím, ale tady mi nevadila a naopak jsem si říkala, že jakákoliv jiná hudební volba by do filmu neseděla. Těkající ruční kamera také nepatří mezi to, na co bych se s oblibou dívala, ale zde mi nejenže nevadila, ale většinou jsem jí ani nevnímala, byla naprosto přirozenou součástí příběhu. Velmi originálně zpracovaného příběhu - krutě reálný šedý svět mladé slepnoucí ženy je prostříháván s jejím denním sněním - miluje muzikály a velmi barvitě představuje si, jak tančí a zpívá. Střetávají se tu dva zdánlivě neslučitelné světy, ale nečekaně fungují. Přesto mám z filmu velmi smíšené pocity - ke konci jsem totiž měla čím dál silnější pocit, že mě pan režisér citově vydírá. Nevím proč, ale tenhle zdánlivě silný příběh nabitý emocemi se mě ani trochu nedotkl, toho tlaku na diváka bylo prostě o něco víc, než být mělo a jaksi to u mě přelezlo tu pomyslnou čáru emočního kýče. (08.08.2006)