Réžia:
Ivan VojnárKamera:
Jaromír KačerHrajú:
Václav Koubek, Pavel Landovský, Eliška Sirová, Jana Dolanská, Karel Pospíšil, Matěj Hádek, Terezka Tobolová, Jiří Soukup, Vladimír LabskýObsahy(1)
Černobílé podobenství, které se odehrává na Šumavě v předvečer první světové války. "Je to film o tom, jaké jsou vztahy mezi lidmi, a že někdy dojdou až do průšvihu," říká o snímku jeho režisér Ivan Vojnár. Známý kameraman a dokumentarista tímto snímkem debutuje v oblasti hraného celovečerního filmu. Baladicky laděný příběh hrstky obyvatel ze zapadlé vesničky v roce 1913, do jejichž osudů se vepsala drsná příroda. Platí to především o půvabné Anně, jejíž sen o šťastném manželství se po falešném nařčení sesype jako domeček z karet. V bludném kruhu se ocitl i stárnoucí pošťák Kokesch a o nový začátek své životní pouti se tu zároveň pokouší i vídeňský lékař Holoubek. V okamžiku, kdy se zdá, že mu svitla naděje, přichází léto roku 1914 a s ním i válečný konflikt... Poetické vyprávění o marnosti lidského putování časem i prostorem vyniká vytříbenou kamerou a elegickou hudbou manželů Havlových. Film se skládá z epizod, mezi nimiž je mnohdy jen velmi volná souvislost. Dějová linie zůstává v rámci lyrické licence roztříštěná, nedotažené jsou i podstatné dějové motivy. Snímek, natočený bez jakéhokoli podbízení se divákům, vzbudil u klubového publika značně rozdílné reakce. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (25)
***1/2 ()
Toto je má porevoluční část top 20. Ta atmosféra z černobílé 2D rovnou vystupuje. Velmi věrohodné a hlavně Václav Koubek. ()
Já nějak nevím, co si mám o tomhle filmu myslet. Má to atmosféru, ta zimní Šumava je snová, ale ty náčrty lidských příběhů mi nějak směřují odnikud nikam...Já vím, že to není film - příběh, ale...ale alespoň nějak naznačenou dějovou linii bych od filmu čekal. ()
Pěkně se na to koukalo. ()
Možná poslední záchvěv originality ve filmografii po roce 1989 (s čestnou výjimkou Vojtěcha řečeného sirotka). Ze zahraničních snímků mně naskočila lehká asociace na Mrtvého muže Jima Jarmushe díky černobílému pojetí a záběrům na písty parní lokomotivy na začátku, ale jinak jde o svébytný originál, převedení pocitové melancholie na plátno. Zajímavostí je učinkování Gustava Ginzela, světoběžníka, horolezce a majitele Hnojového domu na Jizerce, který se podle slov pamětníků ani nemusel oblékat do kostýmu, protože hraje v podstatě sám sebe včetně oblečení. ()