Údolí včel

Dokonale vyšperkovaný klenot, který nemá snad jedinou stinnou stránku a svoje klady nám servíruje mírou vrchovatou. Začněme odzbrojující geniální hudbou Zdeňka Lišky, kde sborové vokály příjemně navnaďují atmosféru středověku, přes excelentní kameru Františka Uldricha, až po nejvyšší stupínek, brilantní režií génia Františka Vláčila. A samozřejmě, abych nezapoměl, suprové herecké výkony. Charismatický, tehdy začínající Petr Čepek v roli Ondřeje z Vlkova si vás svýma uhrančivýma očima získá a do konce filmu vás nepustí. Výtečný záporák Armin Von Heide je snad nejsilnější herecký výkon Jana Kačera. Z pohledu do tváře Věry Galatíkové alias Lenory na vás sálá tajemství, chlad, zatrpklost, ale i přívětivost. "Údolí včel" podává reálný obraz středověku a prostřednictví černobílé kamery, i přes příběh jasně zakotvený do parného léta, je mrazivý až běda. 100%. (24.03.2006)

Fr. Vláčil přesně ztvárňuje historický film jako takový. Zlaté časy českého filmu (které bohužel dávno pominuly) a zlaté časy filmové hudby...smekám před Zdeňkem Liškou. Čepek, Kačer, Galatíková, bezchybné výkony. Hlavně Kačer hraje podle mě jednu ze svých nejlepších rolí, jeho postava není po většinu filmu fanatik, ale hluboce přesvědčený člověk, jeho myšlenky jsou mnohem výš, než Onřejovy, ale ani jednomu se nelze divit. Scénář, režie, hudba, dokonalý konec = jeden z nejlepších historických filmů, ne nějaký novodobý akční patlanec. Vláčila už těžko někdo překoná. (10.02.2008)

Představoval jsem si to jinak, že to bude podobné Kladivu na čarodějnice, navíc můj oblíbenec Petr Čepek, no nebudu to okecávat, zklamalo mě to. Teď se do toho asi trochu zamotám, ale co, stejně svoje komentáře čtu jen já sám! Údolí včel bylo přesně takové, jaké jsem si představoval Kladivo na čarodějnice než jsem ho viděl, totiž předpokládal jsem nějakou filozofickou, meditativní, pomalou, zdlouhavou a syrovou podívanou, která pro mě bude procházkou nudným sadem. Kladivo mě však nadchlo a zařadilo se mezi absolutně nejlepší české filmy co jsem viděl. Tento zážitek mě také jaksepatří navnadil na podobně laděné české snímky té doby, především legendami a chvalozpěvy opředenou Markétu Lazarovou a její „dítě“ Údolí včel. Markéte mi stále uniká, nutno podotknout, že po zhlédnutí Včel už mě tak neláká, bylo to totiž přesně taková, jaké jsem si představoval Kladivo! Ne že by šlo o špatný film, je to skvělý snímek, ale já se prostě dost nudil! (19.11.2008)

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)

Takhle nějak si představuju umění vytvořené pro umění a zástupy duševních sebemrskačů. V neskutečně nudné atmosféře se sice našlo pár zajímavých obrázků, ale nesmyslné blekotání umělců (viz. výše) mne ještě nějakou dobu bude strašit ze sna. Chápu nadšení filmových kritiků ze smyslově neuchopitelných orgií či orgasmy filozofů při lapání duchovních mouder, ale pro mě to byla naprostá ztráta času. (18.01.2011)