Údolí včel

Text distributora prakticky popisuje celý děj, takže nemá cenu jej nějak podrobněji rozebírat. Každá doba má své démony a doba křižáckých válek byla démonů plná. Víra v Boha často přerostla ve fanatismus a v jeho jménu se pak děly ty nejkrutější věci. Přízračně temné, kruté, syrové a děsivé, jak jen 13. století mohlo být. Tak ho tu vystihl František Vláčil. Vynikající Čapek, bezcitný a nelítostný v pochmurné atmosféře ponurého příběhu, který krásně vystihuje strasti, kterými musel obyčejný člověk čelit. Možná podaný formou těžko stravitelnou, ale přesto fascinující nejednoho diváka. Rozhodně stojí za to vidět tento skvost s ukázkou ryzího herectví. 80% (11.10.2016)

Příběh náboženského fanatika, který za slávu boží neváha šáhnout pro meč a touha po normálním životě je mu cizí. Člověku se ani nechce věřit, že tenhle film vznikl hlavně proto, aby se využily kostýmy z Markéty Lazarové. Údolí včel je stejně znamenitý, atmosféra 13.století z něj jenom čiší a hudba Zdeňka Lišky je jako vždy jedinečná. (11.05.2003)

(2x) ,,S nepřáteli můžeš cítit, ale nesmíš odpouštět bratřím, kteří zradili..." Nadčasový příběh o příslušnosti k řádu i touze po svobodě, o citu a lásce, ale také o vině, svědomí a trestu. O dvou mužích, jež jsou si navzájem odlišný ve všech stránkách, ale život jejich osudy spojil v jednu dlouhou pouť a několikrát, byť se načas rozdělí. ,,Nedokáže se bránit, zbloudil, ale jeho duše se vrátí sem..." Zasazení do středověku může v tomto směru fungovat také pouze jako detail, který pak dodává na syrové i tajemné atmosféře drsného, ponurého středověku a samozřejmě v mistrovském Vláčilově podání i na uměleckých kvalitých a jedinečnosti. Fascinující... Vláčilovy opusy Markéta Lazarová a Údolí včel jako celek jsou divácky náročné, těžko strávitelné filmy, ke kterým si divák musí najít cestu, což někdy trvá déle, ale jestli má rád kvalitní domácí tvorby, rozhodně ho neopustí. Tvůrčí kombinace Vláčilově režii, Liškovy hudby, Uldrichovy kamery a bohaté věrohodné výpravy dokonale zastiňuje i Kačera v životním výkonu. Nezapomenutelný výkon krásné Věry Galatíkové a epizodní role Somra, Williga a Macháčka. Z drsné poezie Vláčilova snímku mě nejvíc okouzlila scéna u moře. ,,Také bych je chtěl vidět znova, jako ty, poprvé." 90% (24.02.2018)

Františka Vláčila považuji již řadu let za pozoruhodného génia s nezaměnitelným režijním stylem. Do patrně nejznámějšího autorova díla jsem příliš velká očekávání nevkládal, protože bohužel nejsem na příliš vysoké umělecké úrovni, rozhodně ne na takové, jaké je zapotřebí k pochopení tak náročného filmu. Projekce tak u mě skončila naprosto stejně jako Tarkovského Andrej Rublev. Po 40 minutách jsem byl nucen Údolí včel vypnout. Jsem si vědom hlubokého ideologického obsahu a silných filozofických motivů, ale nemám sebemenší šanci tohle všechno rozluštit. Druhá projekce se prozatím odkládá na neurčito. (20.12.2013)

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního... (03.01.2012)