Holubice

Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima... (30.04.2008)

Jeden z najkrajších pocitových, poetických a zároveň detských filmov, aké som kedy videl. To nemyslím len v tejto kombinácii, ale aj samostatne. Trochu sa o niečo podobné snažil u nás Dimitrij Plichta, ale poézie Vláčilovho diela nedosiahol. Niektoré zábery by ste si hneď nechali zarámovať nad posteľ, či skôr na stenu pred ňu, aby ste ich videli ako to prvé po zobudení. Pokiaľ ste teda melancholický typ. (29.03.2018)

Artificiální hra s mezinárodně (i festivalově) sdělným symbolem míru, užitým jinak než v budovatelsky kýčovité internacionalistické multiplikaci. Ve své době jistě větší zjevení než dnes, s odstupem let experimenty prošpikovaných. Bohatě vypracovaný scénář s paralelními příběhy, pečlivě vystavěná vizuální složka, podporující se znalostí aktuální světové kinematografie symboličnost scénáře pomocí přírodních, architektonických a dalších prvků, mistrovská ♫ Liškova skladatelská práce s emocionálním účinkem za pomoci rozmanitého instrumentáře (... to vše tehdy v projekci čsfd za účasti dokumentaristů s proklatě nízko nasazenou laťkou profesní etiky a obdobnou komunikační technikou). Srovnej Andrej Končalovskij Malchik i golub. (25.07.2014)

Způsob, jakým básník stříbrného plátna naložil s tak křehkým tématem, bere dech. Hlavní postavou filmu nejsou lidé, ale smolařská holubice, kterou chová německá holčička na baltském pobřeží. Holubice však není jen postavou - to je samo o sobě pozoruhodným výkonem - ale také symbolem. Do básnivé roviny vstupuje přitom i ta každodenní, hádkou majitelů holubů počínaje a sourozeneckými vztahovými disharmoniemi na německém severu konče. Tato pohádka - v dobrém slova smyslu - pro dospělé sleduje i další pozoruhodný motiv - vztah sochaře s něžnou duší dítěte a kluka, kterému život načas přistřihl křidélka víc, než je pro dětskou povahu únosné. Na potenciální křižovatce života kluk v rozpuku let řeší hned několik vnitřních problémů: proč postřelil ptáka, který mu ničím neublížil, jak se vyrovnat s tím, aby nezahynul, a konečně pochopit, že vlastnit neznamená milovat (jako jakýsi divácký "dezert" navíc je tu i jeho vyrovnávání se s nedobrým zdravotním stavem a postupný chlapcův návrat do světa dětských radostí). A že svoboda vlastní je nemyslitelná bez svobody bližních, byť v tomto případě "pouhého" ptáka. Socha chlapce, kterou sochař vytvoří, podobně jako grafický list s holubicí, poslaný německé holčičce, měly v dobovém v kontextu více významů. Stále tu byla přítomna bolestná válečná zkušenost; herci filmu jsou i krajina písečných pláží i jedinečné siluety pražských věží, hrotů směřujících do nadoblačného nebesna; holubice, picasovská holubice, byla symbolem světového mírového hnutí lidí dobré vůle na tehdejším Východě i Západě. Film doslova nabitý vjemy a myšlenkami-obrazy, krášlený básnivou kamerou Jana Čuříka a dále rozvíjený hudbou Zdeňka Lišky, přitom skutečný talent tvůrce MARKÉTY LAZAROVÉ mohl jen naznačit. Ale skutečnost, že Vláčilovy oči tak neuvěřitelně splývají s pohledem dítěte, dětským vnímáním světa, soud, vyřčený v přecházející větě, značně relativizuje. K prospěchu díla i Vláčila samého. (24.07.2014)

Hodnotit Holubici z pozice průměrného konzumního diváka by asi nebylo úplně fér. Takovému publiku prostě není tento film určen a kdyby byl, těžko by zde dřímal v červených barvách. Na druhou stranu ho není jednoduché hodnotit ani jako umělecké dílo, protože na to jsem ho, přiznám, tak úplně nepochopil. Samozřejmě nějakou symboliku a metafory tam člověk vidí, ovšem jestli na těch správných místech, to už se sám nedozví. Pořád ale můžete ohodnotit takové ty klasičtější filmové parametry, jako jsou kamera, zvuk, atd. Příběh je velmi prostý a scénář téměř beze slova. Důležité jsou zde audiovizuální a emocionální vjemy. Docela mě vzhledem k době vzniku tohoto snímku překvapila invenční kamera a chytré hrátky se světlem v některých scénách. Liškův hudební doprovod o sobě dává také důrazně vědět a dotváří atmosféru. Jako umělecké dílko za 4*, jako divácký zážitek za slabší 2*. Z úcty k přes půlku století staré památce české kinematografie dávám 3*. (24.07.2014)