Réžia:
František VláčilScenár:
František VláčilKamera:
Jan ČuříkHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Kateřina Irmanovová, Karel Smyczek, Gustav Püttjer, Václav Irmanov, Hans-Peter Reinecke, Karl Gärtner, František Kovářík, Vladimír Erlebach, Anna Pitašová (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Odkudsi z Belgie, z úbočí vysoké haldy, vypouštějí stovky poštovních holubů... Jednu bílou holubičku marně vyhlíží její majitelka, plavovlasé děvčátko Zuzanka, mezi mořskými vlnami a písečnými dunami... Holubice byla zanesena bouří do vzdáleného stověžatého města, do Prahy. Usedla unavená ve výtahové šachtě moderního činžáku. A tam ji postřelil z okna vzduchovkou Michal, chlapec upoutaný po nervovém šoku na pojízdnou židli, chlapec krutý, protože sám trpí... (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (100)
Asi zatím můj nejproblematičtější Vláčil. Neberu mu jeho poetiku a obrazotvornost (která je mimochodem opět díky kameramanovi úžasná) ale příběh filmu mi nedovolil brát ho nějak vážněji. Spoustu věcí jsem nechápal: (např. chlapec střelí holuba, který se vzápětí stane jeho mazlíčkem; kluk je na vozíčku a když začne chodit nikdo se tomu vlastně ani nepodiví) a už vůbec jsem nechápal proč jsou v příběhu tři linie a z jakých motivací postavy jednají, protože mi jejich reakce přišli naprosto nelogické... Kvůli respektu k Vláčilovi dávám tři hvězdičky, ale i ty jsou s odřenýma ušima... ()
Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ... Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář? Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk ()
Holubice byla prvním filmem, u kterého jsem pocítil čistou rozkoš z obrazu. Viděl jsem před tím filmy s působivou kamerou a obratnou režií, ale tam jsem většinou byl zaujat dějem (chodil jsem tehdy v pubertě pravda většinou na dobrodružné filmy), takže nějakou krásu obrazu jsem vnímal až v druhé řadě. Viděl jsem před tím už Valérii a týden divů, ale tam zas silně působil eros, který vše zkresluje. Při sledování Holubice jsem nebyl zvědav jak to dopadne ani zde nebyl osten erotického pnutí, zde působil jen obraz ve spojen s hudbou. Hotová nirvána. ()
Při sledování filmu jsem hodně často myslela na Směšného pána, nevím proč, výsledné dojmy z obou filmů se dost lišily, i styl jejich vyprávění byl vcelku jiný, každopádně mně se tak nějak slily do jedno, asi kvůli těm holubům, kdo ví... Vláčil mě každopádně zasáhl daleko víc, protože zatímco Směšný pán byl celou dobu spoután a ačkoliv se zmítal a bránil, spoután i skončil, kdežto na konci Holubice přichází popraskání pout a hluboký, intenzivní nádech. ()
Už při úvodních titulcích, kde jsou zmíněna taková jména jako Liška či Čuřík, jsem pojal „podezření“, že se mám na co těšit. A také, že ano. Čuříkova kamera je parádní, škoda jen, že sem si ji nemohl kvůli horší kvalitě sledované kopie vychutnat opravdu naplno. To však naštěstí neplatilo o perfektní Liškově hudbě, velmi dominantní, která dělala skoro polovinu velmi zvláštní a svým způsobem magické atmosféry filmu. Z hlediska příběhu (z kterého bych tu „zahraniční část“ osobně ani nepotřeboval) se mi to postupné a synchronizované léčení chlapce (duševní) a holubice (fyzické) moc líbilo a samozřejmě mě naplňovalo zvědavostí, jak to dopadne (a ona proslulá Vláčilova poetičnost tu myslím byla také dobře cítit). A konec ve své podobě mi nepřišel špatně vyřešený. Celkově hodnotím solidními 4*. ()
Galéria (19)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (8)
- František Vláčil požiadal Theodora Pištěka, aby mu robil výtvarného supervízora pre scénu v sochárskom ateliéri. Vláčil chcel, aby bol maximálne verný a zodpovedal ateliéru skutočného umelca. Keď mu Pištěk pomohol s návrhom scény, povedal Vláčil, že by nebolo zlé, keby pre film urobil aj kostýmy. Pištěk sa zdráhal, ale Vláčil vraj povedal: „Vyberieš pár tričiek a džínsy a je to." (Raccoon.city)
- Aby mohli filmaři vycestovat do Západního Německa, založili skupinu Přátel Sovětského svazu. Po obdržení legitamicí mohl štáb vycestovat. (troufalka)
- Povídku „Susanne“ Otakara Kirchnera, podle které je snímek zpracován, měl původně zfilmovat režisér dětských filmů Milan Vošmik, který později také doporučil Karla Smyczka do role Michala. (Xell)
Reklama