Holubice

V průběhu filmu přijde moment, kdy se musí divák rozhodnout, zda jeho sympatie získá bílá holubice nebo černej kocour. Na rovinu se přiznám, že já fandil Satanovi. Film samotný je imho prolezlý estetikou socialismu: holubice samotná, sídlištní socha chlapečka s uniformními rysy (za atribut sídlištní děkuju Adamovi B.), grafika holubice jako by vypadla z takové té hnusné čítanky z konce 80. let. Sám jsem ještě jednu v bájných 90. letech používal, takže vím, o čem mluvím. [Pozn. pod čarou: Už se těším, jak se uvidím v dalším, jistě přínosném, dokumentu ČT. Už podle fundovaných otázek pana režiséra bylo znát, že půjde přinejmenším o stejně kvalitní dílko, jako je Obnažený národ.] (24.07.2014)

Příběh, kde není hlavním tématem bělostný opeřenec, ale touha po svobodě. Malý chlapec se stal obětí posměchu a šikany, po nehodě se uzavírá do sebe, odmítá chodit, setkat se s kamarády. Z letargie ho probere raněná holubice ...                   Vláčil nám předkládá spoustu obrazů a symbolů. Jednotlivé záběry jsou promyšlené, mají kompozici, hraje si se světlem a stínem, vybírá si působivé interiéry. Jsou tu zábrany, skleněné stěny, zdi, vysoké pletivo a zajatci. Jedni ve svých představách, bolestech, ukřivděnosti, jiní drženi v zajetí. Je tu bílá holubice jako symbol čistoty, nevinnosti a svobody, černý kocour Satan, který číhá, porozuje, znamená dravost a ohrožení. Mluví se málo, matka pouze zavolá chlapce, nekárá, ani muž nic nevysvětuje, nevyčítá, jen drží v rukou holubici. Chlapec na vozíku bere do dlaní raněnou holubici. Oběť a oběť - nic se neděje bez příčiny, každý čin má svůj dopad. Pomalu dochází i uzdravení obou. V jiné části Evropy čeká děvče na svou holubicí. Dokáže chlapec najít cestu k vnitřní svobodě? Američané by viděli jediný možný závěr - holubice se vrací ke své majitelce, třepetá křídly, děvčátko se směje a utírá si slzy štěstí ... Je jak opravdu tak důležité, co se stane s holubicí? Není důležitější, zda chlapec nalezne opět svoji tvář?                                                                                                            Zajímavé komentáře: sportovec, vypravěč                                                                                                                          Sochu chlapce vytvořil český sochař Jan Koblasa, autorem malby a dekorace je akademický malíř a nositel Českého lva Theodor Pištěk (15.03.2014)

V Rusku mají přes stylizovanou poetiku a filozofii Tarkovského, my máme Františka Vláčila, neboť i on má božský dar diváka nutit přemýšlet a klást si otázky nad vším možným. O čem Holubice je? Toť otázka, na níž budu odpověď hledat hodně dlouho, možná měsíce, možná roky. Je to snad pouhý výplod lidské fantazie z režisérovy umělecké duše? Či snad zakomplexované dílo skýtající pod svým povrchem výpovědi o lidské povaze, činech a následných rozhodnutích? Pokusím se přemýšlet, ale bude to zbytečné. Nedovedu vysvětlit podstatu Holubice, s jistotou ale vím, že F. Vláčil byl mimořádná osobnost s nezaměnitelnou režijní formou a právě Holubice je vhodným filmem pro ty, jenž se chtějí nechat unášet na vlnách nenapodobitelného a jedinečného umění. (01.08.2011)

V kině Ponrepo proběhl EXPERIMENT. Podle úvodního slova ó velkého POMA se mohlo zdát, že tento spočíval v tom, kolik lidí přijde v osm večer na projekci – považte! – černobílého filmu ze 60. let. Ale kdepak. Hodný táta celé naší velké čsfd rodiny pro nás připravil opravdovou reality show. Ještě teď mi tečou slzy dojetí, když si vzpomenu, že jsem mohla být při tom, když vznikalo umělecké dílo. Ještě že si to POMO nechal jako překvapení, to bych snad možná ani nepřišla! Děkuji těm třem už od pohledu šikovným hochům s kamerou, že budu mít co ukazovat děckám, vnoučatům, sousedům (no táto, ti budou valit voči!). Škoda jenom, že se páni filmaři nepředstavili, a tak teď nevíme, kam posílat děkovné dopisy.. __ Film samotný jsem vnímala především jako soubor líbivých statických obrazů. Nedokážu říct, do jaké míry to bylo způsobené přítomností toho hurá štábu před, při i po promítání, ale pozitivně ten zážitek určitě neovlivnil. I když jedna transcendence by tu byla; připadalo mi, že jsem se nedobrovolně zhmotnila v dokumentu Šmejdi. Opravdu velmi poučný experiment. (24.07.2014)

Jeden z mnoha výplodů mé čelní žily, jenž nepřežil pravidelnou genocidu komentariátních tumorů, jelikož se však ukázalo, že vysmívaný výtvor kupodivu nezabředl v análech ČT a "vyžraný pan dokumentarista" vyžraného pana dokumentaristu obzvlášť zaujal, vcelku logicky předpokládám, že v duchu typických domácích tvůrčích snah bude úhlem pohledu té krásně zmanipulované kino inscenace "koukejte na ty internetové sraby, co nepřežijí reálnou konfrontaci se svým názorem", a nebudu tomu poskytovat další munici. Tož si ten výplod z července 2014 užijte v celé své původní kráse:Tak člověk na to jde v domnění, že se zahajuje tradice projekcí aspoň mírně high-brow filmů, a on si jen POMO před vyžraným pánem dokumentaristou přeje vypadat jako šiřitel filmového vzdělání, a ne jako propagátor stupidního mainstreamu, kterej bychom si bez té projekce nejspíš tak maximálně stáhli na torrentech. Ale tak proč ne, když ze mě ČT může násilím ždímat poplatky, proč by mě bez předchozího upozornění nezavřela s aktivníma umňělcema s kamerou v kině. Komedie v Ponrepu za pět, film samotný hezky nasnímaný, ale banální, pečlivě vysvětlený kýč, který je pro Vláčila zjevně celkem typický. (07.10.2016)