Hadí jed

Hadí jed je ten typ filmu, ktorý stojí na výkone hlavného predstaviteľa. V našej bývalej čs kinematografii máme pre úlohy alkoholikov perfektné typy. Menšík, Kňažko, alebo Vinklář. Je to dané samozrejme ich hereckým majstrovstvom:). Hadí jed rozpráva príbeh muža, ktorý dostáva poslednú šancu na návrat do normálneho života a my diváci sme tak do konca v napätí, či sa mu to podarí. Vláčil používa na prvý pohľad lacné klišé typu nepravdepodobný milostný vzťah outsidera, lenže aj ten tu má svoje miesto a o postave nám veľa povie. Ďalší neprávom zabudnutý hodnotný český film, ktorý sotva pozná nejaký programový televízny riaditeľ. Našťastie došlo v tomto smere k náprave. Bez príkras melodrámy, avšak až tak depresívne na mňa film nepôsobil. (07.07.2014)

Krušné období normalizace sedmdesátých a osmdesátých let doléhalo na Vláčilův umělecký rukopis neobyčejně těžce a snad právě někde tady pramení režisérova osobní zkušenost s démonem alkoholu, s jehož pokušitelským sváděním zápasil vlastně až do konce života. Ne náhodou se pokusil o jakousi sebereflexi prostřednictvím tohoto filmu, mrazivé baladě o marném vzdorování sebe sama. Vztah mladičké dívky, seznamující se na prahu dospělosti se svým zapovězeným otcem a hledající skrze několik strávených dní v jeho přítomnosti nesnadnou cestu k jeho nitru, a notorického alkoholika, fatálně přehlížejícího cenu vlastního selhání, získává punc originality nejen použitím černobílého materiálu, ale především realisticky civilní formou, vyhýbající se jakékoli vyumělkovanosti. I zde si zasluhuje divákův obdiv famózní Vinklářova studie nevyléčitelného pijana, která v rámci jeho početné filmografie představuje nepochybně zásadní vrchol, na nějž mohl později navázat jen zřídka. Neméně skvěle si vede tehdy jedenadvacetiletá Ilona Svobodová, podporována zčásti floutkovsky přesným Heřmánkem. Hledání cesty ven z uzavřeného kruhu nebylo pro Vláčila jistě jednoduché, ale věnoval-li zbytek svých sil do služeb celuloidové magie, bylo to vlastně vyrovnané dvojí opojení. Vzdát se nedokázal ani jednoho. A to bychom měli ocenit. (14.11.2010)

Ve Vláčilově tvorbě spíše nenápadný film, který je třeba chápat v kontextu jeho vzniku. Pak černobílé kouzlení kamerou, strohá komornost a bezútěšné téma působí jako nesporný přínos. Rovněž jde asi o Vláčilův nejpřístupnější snímek, který si zakládá na jednoduchosti a skoro i nedějovosti, přesnosti dialogů a mimických reakcí. Jde o herecký film, v němž ústřední čtveřice bere dech svými výkony, jimž suverénně vévodí Vinklářovo ztvárnění alibistického, ale přesto neodpuzujícího hrdiny a výtečně soustředěný výkon Ilony Svobodové, která dokáže vyjádřit i to nejjemnější hnutí v tváři. (15.11.2010)

Dnes neprávem polozapomenutý film Františka Vláčila reflektující to, co hodně trápilo i jeho samotného - démon alkoholu, proklínaný (Zolův) Zabiják. Tenhle snímek je ale v kontextu Vláčilovy filmografie dosti odlišný, a možná právě z důvodu oné palčivé niternosti. Pryč je typický vláčilovský rukopis, zmizela příznačná poetizace a epická rozkošatěnost, zbyl jen stroze vyprávěný bazální příběh a komorní atmosféra. A velmi, velmi depresivní ladění celého bezútěšného vyprávění... Plus u Vláčila samozřejmé mimořádné herecké výkony všech hlavních představitelů... Podobné filmy: Ikarův pád, Tažní ptáci, Dnes naposled, Zjasnělá noc, Hodina klavíru, Dobří holubi se vracejí (08.10.2008)

Alkohol je mnohem horší než hadí jed - ten vás buď rychle zabije, nebo se dá proti němu zachránit sérem. Alkohol člověka ničí pomalu a léku na něj není. Nešťastník si musí z notorizmu pomoci sám svou vůlí, ale když se duševních sil nedostává.... Ani Josef Vinklář není schopen, poté co mu asi poslední záchranné lano hází znovu nalezená dcera, vybřednout z napolo sebelítostivého útěku od odpovědnosti, lidí a okolního světa. Závěrečné minuty jsou pro všechny, co se rádi napijí přes míru, dostatečným varováním. "A proč piješ?", zeptal se malý princ. - "Abych zapomněl" - "Nač abys zapomněl?" - "Že se stydím" - "A zač se stydíš?" - "Stydím se, že piji." (08.08.2012)