Dým bramborové natě

"My jsme vlastně kolegové. Ať děláte, co děláte, stejně všichni vaši pacienti skončí u mě." Václav Lohniský jako hrobník má fakt nezapomenutelné hlášky. Tento film Františka Vláčila je tak nádherně protkám podzimní melancholickou náladou, že si ho pravidelné každý rok na podzim musím pustit. Špičkový příběh ze života natočen citlivým umem a uměleckým cítěním, jakého byl schopen jen mistr František Vláčil. Navíc si do hlavní role doktora Meluzína, utíkajícího z Prahy na venkov, kde hledá ztracený klid a vzpomínky, prosadil Rudolfa Hrušínského, který byl tou dobou u bolševiků na černé listině a měl zákaz jakékoliv umělecké činnosti. Vláčil prohlásil, že bez něho film točit nebude a tehdejší vedení mu nakonec ustoupilo a Hrušínský se díky němu mohl opět po pěti letech vrátit k tvůrčí práci. Vláčilův dvorní hudební skladatel Zdeněk Liška složil motivy převážně z houslových partů, jejichž melodie tesknivě a smutně doprovázejí deštěm a dýmem bramborové natě nasáklou krajinu. Tento film je umělecký výtvor nesmírné kvality, ostatně jako převážná většina Vláčilových snímků a mému srdci je hodně blízký. (17.02.2019)

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí. (03.03.2011)

Hrušinského lekár prichádza na dedinu, začne riešiť ich problémy, do ktorých sa zamotá aj emocionálne a divák má pocit, že to už v českom filme videl mnohokrát. Lenže vo Vláčilovom podaní sa jedná o dielo predsa len utlmenejšie a depresívnejšie, ako sme z prostredia českej filmovej dediny zvyknutí. Asi Vám pripomenie štýlom skôr Karla Kachyňu. Po polovici začne byť jasná téma filmu a čím ďalej sa blížime ku koncu, tým je nám jasnejšie, ako musí film skončiť a pochopíme, že akýkoľvek iný záver ako ten predpokladaný by bol nelogický. Očakávania sa naplnia, ale katarzia prichádza iba polovičná. Stále lepšie, ako z diváka ždímať slzy. (20.01.2014)

Víťazstvo Františka Vláčila nad normalizačnými cenzormi bolo iba polovičné. Podarilo sa mu síce presadiť Rudolfa Hrušínského do hlavnej úlohy, (bez neho by to bol iný film), podarilo sa mu natočiť nesocialisticky smutný film s vynikajúcim depresívnym záverom a podarilo sa mu aj zobraziť ľudí a život na dedine z jeho škaredšej stránky. Nepodarilo sa mu, a ani sa mu nemohlo podariť, realistické zobrazenie rozsahu problémov ľudí, ktorým niekto emigroval, nepodaril sa mu výraznejší odklon od Říhovej predlohy, ktorý mohol prispieť ku kompaktnosti diela a ani hudba Zdeňka Lišku výnimočne nie je na pochvalu. (12.01.2011)

František Vláčil mohl teprve sedm let po trezorové Adelheid natočit další celovečerní snímek. Dým bramborové natě je film, který by se v rukou jiného tvůrce mohl proměnit v normalizační slátaninu, ovšem ve Vláčilově podání vzniklo další výjimečné dílo, které i dnešního diváka může překvapit svou neotřelostí. Tu tvoří kromě Vláčilovy citlivé režie též melancholická kamera Františka Uldricha (za asistence budoucího mistra Vladimíra Smutného) též nádherně smyčcová hudba Zdeňka Lišky, který pokaždé přesně věděl, jakou náladu je nutno v divákovi vyvolat. Velký a nezanedbatelný podíl tu má v neposlední řadě Rudolf Hrušínský, který se po čtyřleté nedobrovolné pauze mohl vrátit na stříbrné plátno a jehož si František Vláčil na tehdejším normalizačním vedení doslova vyvzdoroval. Výjimečný divácký zážitek z neveselé doby. (13.10.2020)