Ďáblova past

Předkrm před hostinou. Formálně vytříbené a velmi působivé, ale ten obsah! Bolševický odvar z Jiráska. Zavilý tmářský jezuita (vytvořený snad při vzpomínce na kreaci Martina Růžka v Temnu) kontra pokrokový mlynář-amatérský speleolog. Že by zrovna jezuita (příslušník řádu, který byl a je intelektuální smetánkou římské církve a který vyprodukoval množství vědců) neměl ani ponětí o působení vody v krasové oblasti...? Ale udělat pořádný scénář z nijaké předlohy (A. Technik, Mlýn na ponorné řece) asi opravdu nešlo. (01.01.2010)

Esence geniální filmařiny. Banální pohádková zkazka je tu zaobalena a natočena s tak působivou atmosférou, že divák těžko dokáže ve chvílích, kdy se odmlčí hudba, ba i dýchat. Já osobně jsem fascinován, když děj vyprávějí tváře nebo jen oči herců. Je tak jednoduché říct "já se bojím", ale herci jsou od toho aby hráli, ne deklamovali a tady se z nich ždímá, co to jde. Další nepopiratelnou devizou je prostředí, kde se natáčelo, těžko se toto ještě někdy zopakuje, nebojím se, že by to nějací ekologové dovolili, jistě se tehdy vyplašilo spousta netopýrů. A pátou hvězdičku ve svých rukou pevně třímá geniální Miroslav Macháček. (13.04.2017)

V detstve som mal kamaráta, ktorého prezývali "hvezdár". Neustále totiž pozeral na oblohu. Rovnako ako v tomto prípade, kedy mlynár načúval "prírode", aj on by bol zrejme pred dvoma stovákmi rokov popravený pre kacírstvo. Avšak kým bol mlynár človek s tvrdým, no zato dobrým srdcom, "hvezdár" bol dilina, ktorý ešte v 28 rokoch hral s 13 ročnými deckami céčka na školáku. Od "hvezdára" sa nedalo čakať nič, lebo bol, je, a bude po celý svoj život "v lese". Lenže "Ďáblová past" má vzhľadom na postavenie vo filmárskej tvorbe vydobytú pomerne silnú "pozíciu", a tak ma celkom mrzí, že pocity nadšenia, nahradili takmer nulové emócie (moja chyba). Skrátka, vzhľadom na tamtú dobu, som dúfal, že bode samotná cirkev vykreslená ako väčšia "kurva", kedže z rozprávania rodičov, starých rodičov, som počúval omnoho väčšie zverstvá. Škoda .. (07.12.2018)

František Vláčil v roce 1961 natočil neuvěřitelně moderní a doznívajícím dobovým schematismem nezatížený (velko)film srovnatelný s předními evropskými historickými snímky Bergmana či Tarkovského, v němž rozvíjí především svou příznačnou spiritualitu, ale jakoby v něm již předznamenává historické snímky pozdější - a to nejenom svou legendární Markétu Lazarovou, ale především Vávrovo Kladivo na čarodějnice - Vláčil tu staví prostý příběh, který mohl systémem stranických dohližitelů (rozuměj cenzorů) projít jedině tak, že se primárně stavěl proti církvi a její historické úloze. Pod tím se však kdesi hlouběji skrývá podobenství o mnohem současnějších věcech, v němž tmářství ruku v ruce s mocí a manipulací davem přispívají ke konstituci totalitní moci. Ústředním fenoménem je dogma a dogmatické myšlení, které spojuje jak katolickou (a obecně jakoukoliv) církev, tak i zřízení komunistické (což např. politolog prof. Klein-Jánský považuje také za svého druhu církev a náboženství...). Oproti adaptaci vrcholného Vančurova románu Markéta Lazarová nedosahuje ještě takové symbolické síly a pestrosti, nerozmachuje se tak ve výpravě a netočí poému ze syrového středověku, nyní je mnohem komornější a prostější. Zajímavý je zvýrazněný kontrast mezi vertikálním a horizontálním, symbolické podzemní rozcestí a především ta úžasná Vláčilovská vizuální síla - pravá genialita velkého režiséra spočívala v řeči obrazu, skvostné práce s kamerou, všechny ty jízdy a podhledy, častá subjektivní kamera, které ve spojení s expresivním hudebním (i ruchovým) doprovodem a nadstandardními hereckými výkony dělá z Ďáblovy pasti skutečně velké dílo... Podobné filmy: Kladivo na čarodějnice, Marketa Lazarová, Údolí včel (12.12.2008)

Oproti – současně přeestetizované i prvoplánově naturalistické – Marketě Lazarové mě Ďáblova past skutečně oslovila. A to vedle své úspornosti a smyslovosti, které vančurovská adaptace spíš persifluje, svou schopností neutralizovat svým zpracováním ideologii vtisknutou do předlohy. Zatímco povahou servilní Vávra uchoval ve své bezduché adaptaci Kaplického propagandistického Kladiva na čarodějnice v jeho nejšpinavějších výronech a vytvořil v inovovaném, tj. podbízivém, filmovém jazyce předloze odpovídající zrůdnost, Vláčil se nad tím, co může znamenat moc a jakou hrůzu může přinést (v příbuzných inkvisičních konstelacích), skutečně zamyslel. A to jak v rovině duchovní, tak světské. Film nekritizuje ani církev ani se neposmívá víře, naopak úctu k duchovním a touhu dostát svému přesvědčení zdůrazňuje. Víceznačná postava Macháčkova, sugestivní svým démonismem, který odpovídá spíš nevědomosti než vědomě páchanému zlu, nadto dokonale kontrastuje s mocí světskou, se světem zbohatlické pobělohorské šlechty a jejích slouhů, takže svůj soud Vláčil nevyřkl ani tak nad církevně-aristokratickým propletencem jako spíše nad netázavostí, nevidomostí a neláskou. (24.01.2020)