Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (246)
Moje první setkání s Františkem Vláčilem ( mimochodem v Aeru v rámci projekcí pro studenty ze Zlatého fondu světové kinematografie ). Působivý příběh z poválečného pohraničí vyprávěný převážně obrazem ( málo dialogů ). Čiší z toho skličující atmosféra ( podpořená vážnou hudbou Bacha a Strausse ) šedé poválečné doby, kdy byly vztahy mezi lidmi napjaté. Doba, kdy navrátivší se psychicky poznamenaný voják nemá téměř žádný důvod žít. Jediné, co je pro něj důležité, je snaha o navázání citového pouta s německou ženou, která u něj uklízí... Petr Čepek i Emma Černá jsou výborní. ()
Jak jednoduché to vypadá: jeden rozlehlý dům, dva (občas až čtyři) herci a ono to úplně stačí. Výborně navozená atmosféra, kterou mají na svědomí zejména kameraman František Uldrich a pak také pánové Strauss a Bach, jejichž hudba je tu převážně použita. O mistrovství Františka Vláčila tehdy nebylo třeba pochybovat, a o Petru Čepkovi vlastně platí totéž. Vladimír Körner se k odsunu Němců ještě párkrát vrátil, ale nikdy už nebyl výsledek takto silný. Pro režiséra to bohužel byl z rozhodnutí soudruhů konec jeho zlatého období. ()
Uhrančivý a tragický pohľad na povojnovú situáciu v pohraničných oblastiach Sudet, kde čaká na odsun nenávidené nemecké obyvateľstvo. Tiež o človeku, ktorý po vojne chcel mať už konečne pokoj, no postavila sa mu do cesty prekážka - láska. Láska, ktorá však nemala žiadnu šancu, tej trpkosti na oboch stranách tak krátko po vojne zostalo ešte veľmi veľa - totálna absencia porozumenia podtrhnutá skutočnosťou, že medzi oboma hlavnými postavami stála nepreniknuteľná jazyková bariéra. Krásne sugestívny Vláčilov snímok s jedinečnou podmanivou atmosférou. ()
Adelheid je další z Vláčilových skvostů, byť se obsahem nejedná o tak monumentální dílo jako je Lazarová nebo Údolí včel. Oproti těmto opusům je příběh spíše menší a komornější, defakto se v něm vyskytují jen 3 důležité postavy, ale zážitek je to stejně silný. Zejména kvůli Vláčilovu poetickému režijnímu stylu, konkrétně pak kameře, či organickému propojení obrazu a vážné hudby, jež umocňuje ponurou a sychravou atmosféru vylidněných Sudet. Adelheid sice nepopisuje celou dobu v celé její složitosti, jako výše uvedené filmy, ale o to více prostoru je zde věnováno běžným osudům obyčejných lidí, jež se možná o to více dostanou pod kůži. ()
Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených... ()
Galéria (30)
Zaujímavosti (8)
- Chotovický (Petr Čepek) tvrdí, že během války sloužil ve Skotsku v zásobovacím skladu a vyznamenání, které obdržel, tam dostával každý. Ve skutečnosti se jedná o Řád britského impéria, nejvyšší britské vojenské vyznamenání. Z toho lze usuzovat, že Chotovický je ve skutečnosti válečný hrdina. (Bediverecs)
- První barevný film režiséra Františka Vláčila. (me116)
- Film byl v roce 2015 digitálně restaurován. (M.B)
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)
Reklama