Adelheid
Adelheid
Réžia:
František VláčilKamera:
František UldrichHudba:
Zdeněk LiškaHrajú:
Petr Čepek, Emma Černá, Jan Vostrčil, Jana Krupičková, Pavel Landovský, Lubomír Tlalka, Miloš Willig, Karel Hábl, Zdeněk Mátl, Alžběta Frejková, Josef Němeček (viac)Obsahy(1)
Pátý celovečerní film režiséra Františka Vláčila - počítáme-li rozlehlou vančurovskou poému MARKETA LAZAROVÁ "jen za jeden" - je jeho čtvrtou výpravou do historie. Na rozdíl od předchozích tří, ĎÁBLOVY PASTI, MARKETY a ÚDOLÍ VČEL, jde tentokrát o historii nedávnou, jejíž pamětníci budou tvořit většinu publika. ADELHEID se odehrává po konci druhé světové války v pohraničí, na severní Moravě. V čase oné neklidné hranice, kdy tu ještě žije neodsunuté německé obyvatelstvo, kdy mezi ním vedle zdeptaných a usmýkaných válkou a porážkou jsou i nepoučitelní, snažící se mstít a zabíjet. A kdy sem z vnitrozemí začínají proudit ti, kdo odsud museli kdysi utéci, a s nimi i nový osadníci, kdy s poctivými sem táhne i dav rabovatelů. Tuhle spletitou, dramatickou podobu místa a času navozuje Körnerův a Vláčilův film v dynamické vstupní scéně příjezdu bývalého důstojníka západní armády Viktora Chotovického, který má převzít správu majetku největšího nácka v kraji Heidemanna. A tento začátek je také až do samotného závěru jediným místem filmu, kde se šířeji rozevře kulisa doby. Neznamená to, že by však ve filmu chyběla. Podmiňju totiž celý příběh Viktora a Heidemannovy dcery Adelheid, sloužící mu na zámečku, jenž za války patřil jejímu otci. Vstupuje sem nejen jako minulost, kterou je každý člověk svázán, ale i jako přítomnost - v návštěvách strážmistra a jeho pomocníčka na zámečku, který je trvalým místem děje, a v závěrečném vystoupení bratra Adelheid, údajně padlého na východní frontě. Vstupuje sem, do místa jakoby odloušeného od okolního světa, navzdory iluzi, kterou si Viktor snaží vytvořit. Je to zvláštní hrdina: nevedla ho sem ani vášeň mstitele, ani touha po zbohatnutí, ani budovatelský elán. Přichází unaven válkou, nemocný osamělý. Člověk, který toužil po domově, nenašel ho a teď hledá aspoň klid a zdání domova. Upne se k Adelheid, upne se k ní tím více, čím víc poznává její lidskou tragédii. Nevidí v ní "Němku", ale člověka, a i když mezi ní a jím stojí přehrada řeči, hledá u ní porozumění, cit, věří v to, že může překonat minulost, hledá lidský kontakt. Složitý vývoj vztahu těchto dvou, plný napětí, chvilek porozumění, i nového odcizování, je jádrem filmu, vylíčeným s jemným citem pro všechno "nedefinovatelné", co v takové situaci mezi lidmi existuje a vzniká. Každý z nich vlkádá do tohoto vztahu své zázemí, a právě o něj se nakones Viktorova iluze konečně nalezeného domova a citového pouta rozbíjí. Není to hra, ale opravdový zápas těchto dvou se vším, co je v nich a kolem nich. Není to romantický příběh "velké lásky", spíš smutná a z hlediska z hrdiny nakonec i trochu trapná historie, protože se pokoušel vytvořit cosi, čím se chtěl vzepřít času a včerejšku, najít novou jistotu tam, kde byla už předtím zviklána a odsouzena ke zmaru.
Vláčil s velkým citem pro vnitřní atmosféru příběhu rozehrává vztah obou hlavních hrdinů, odhaluje jejich tajemství, vrší postupně všechno to, co nakonec vytvoří vnitřní svět jeho filmu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (246)
Vyhořelý voják Viktor přijíždí po válce zpět do své země, kde však nenachází nic jiného, než prázdnotu. Drobnou jiskru naděje pro navození pocitu domova v něm však paradoxně vykřesala jeho německá služka, tehdejší dcera největšího nácka v kraji. I když si k sobě postupně nacházejí cestu, není nic tak černobílé a tento jejich vztah je snad již od počátku odsouzen k záhubě. Vláčilovi se podařilo mistrovsky navodit atmosféru za pomoci hudby a skvělých hereckých výkonů (Čepek a Černá vytvořili neskutečně uvěřitelnou dvojici postav), vše s minimem dialogů - hybateli děje jsou totiž emoce.. ()
Já to mám snad s každým ikonickým režisérem stejný. Má jiný slavnější filmy nebo alespoň film, ale mně od nich sednou ty co nejsou v topkách kritiků, lexikonů a dalších měřidel kultovnosti filmů. U pana Vláčila je to samé. Adelheid mně naprosto dostal, nejen krásně budovaným vztahem u kterýho mně zajímala každá scéna, každej pohled a chrochtal jsem blahem při pohledu na herecké mistrovství Emmy Černý a Petra Čepka, které dokonale nahradilo dialogovou složku filmu a když k tomu František Vláčil přidal ještě svou nadprůměrnou práci s obrazem a atmosférou, nemůžu jinak než jít na plnej počet. ()
Přestože geniální Franta Vláčil stihl vinou bolševických antimyslitelů, kteří považovali za kvalitní film maximálně dokument o Stalinově návštěvě v kadeřnictví, natočit jen několik málo opravdu vrcholných děl, tak po zhlédnutí Adelheid ho můžu bez bázně a hany považovat za nejlepšího československého filmaře vůbec (snad kromě Formana). Lazarová je sice pořád úplně někde jinde, ale tenhle psychologický majstrštyk by se měl povinně promítat jak všem studentům filmových škol, tak i obyčejným středoškolákům předtím, než se zúčastní česko-německých seznamovacích kurzů. V utužení vztahů jim to sice dvakrát nepomůže. ale chlapci alespoň poznají, že pěknou Němkou se nesmí nechat oblbnout... :) Ale teď vážně - pokud stejně jako já obdivujete naši kinematografii 60. let, tak tohle výborné, ukázkově gradující drama vás přinutí, abyste ji obdivovali ještě mnohem více. Skvělá, opravdu skvělá práce.. 95% ()
Körner, Vláčil, Čepek... perla české kinematografie. Komorní, ale přesto strhující film. Rozšířeno 6. 7. 08 - Rozhodně nejde o standardní konzumní film, takže to, jestli se Vám tenhle film bude nebo nebude líbit, je ovlivněno hned několika faktory. 1 - máte rádi tvorbu Vladimíra Körnera, která je téměř vždy temná, bezvýchodná. Zároveň také historicky výborně podložená a psaná bohatým jazykem. 2 - nevadí vám, když film nutně vše nevypráví jen dialogy postav, ale spíše obrazem a nedořečenými náznaky. Dost se tu spoléhá i na to, že divák určité historické reálie (odsun Němců, revoluční gardy, návrat zahraničních vojáků...) zná. 3 - máte rádi Petra Čepka, protože tady si ho užijete opravdu hodně. A poslední poznámka: je velmi s podivem, že komunisti tohle dílo v roce 69 pustili, protože doba poválečné obnovy a odsun Němců (nebo vyhnání, chcete-li) bylo pro ně téměř posvátné téma. Stejně tak bylo velkým tabu násilí českých polovojenských jednotek na civilistech a účast ČS vojáků v západním odboji. ()
Po Údolí včel moje druhé filmové setkání s Františkem Vláčilem. Pomalejší začátek filmu mi nevadil, připravil vhodnou půdu pro další děj (ani potom snímek nikam nespěchal, ale v komorním dramatu jako je třeba tohle, na tempu podle mě nezáleží). Vztah mezi Viktorem a Adelheid byl neobyčejně zvláštní, ale zatímco motivy chování poručíka mi přišly celkem pochopitelné, postavě německé ženy jsem porozumět nedokázal. To však nic nemění na faktu, že oba hlavní představitelé byli výborní a ikdyž zde nebylo moc dialogů, jejich emoce mluvily za ně. Jinak hudba spolu s kamerou dokázaly navodit tu správnou pochmurnou a zoufalou atmosféru, navíc symbolický konec "hezky" uzavřel toto zvláštní dílo, které já hodnotím 4*. ()
Galéria (30)
Zaujímavosti (8)
- Režisér i samotný snímek upadli v nemilost normalizačních cenzorů. Film putoval pod zámek a František Vláčil přesídlil do světa dokumentaristiky tehdejších studií Gottwaldov. (Olík)
- Chotovický (Petr Čepek) tvrdí, že během války sloužil ve Skotsku v zásobovacím skladu a vyznamenání, které obdržel, tam dostával každý. Ve skutečnosti se jedná o Řád britského impéria, nejvyšší britské vojenské vyznamenání. Z toho lze usuzovat, že Chotovický je ve skutečnosti válečný hrdina. (Bediverecs)
- Natáčelo se v okolí obce Novina u Kryštofova údolí a na zámku Lužec (část města Vroutek v okrese Louny). (M.B)
Súvisiace novinky
46. ročník LFŠ odhaluje program
Od pátečního poledne 7. 8. až do středeční noci 12. 8. 2020 nabídne Letní filmová škola plnohodnotný program, vedle historických a současných filmů se dostane i na divadla, koncerty a další… (viac)
Reklama