Adelheid

Pokračuji v doplňování filmů režiséra Vláčila a kvalita se zvyšuje. Tohle sice pořád ještě nebude na plný počet, ale už jen velmi těsně. Herecký koncert Petra Čepka který hned po příjezdu dostane přes hubu a ani pak to nemá lehký. Další trezorový film a po pravdě nedivím se, když vezmu v potaz, že hlavní hrdina si dovolil za války bojovat v Anglii a nikoliv na východní frontě. Film pak rovněž nabízí trochu jiný pohled na poválečná léta, než ty nadšené budovatelské filmy z nichž některé jsou sice dobrý guilty pleasure, ale výpovědní hodnotu mají nulovou. Tohle je hlavně jedna velká depka a jeden z filmů u kterýho je vám od začátku jasný, že prostě nemůže dopadnout dobře a nepřekvapivě ani nedopadne. Jenom Liškova hudba mi nepřišla tak výrazná jako v jiných filmech, ani to na mě nepůsobilo jako úplně typický Liška. Pár detailů bych možná ještě vytkl jako předvídatelná finální scéna, ale to nic nemění na kvalitním a mrazivém filmovém zážitku. Potvrzení toho, že konec 60 let je zlatou érou naší kinematografie a kdo ví čeho jsme se ještě mohli dočkat, ale to už se nedozvíme.90% (24.06.2020)

Tak já půjdu zase jednou proti proudu a tvrdím, že tenhle film až tak podařený není. Možná jsem ovlivněný nekvalitní kopií; má-li promlouvat hodně obrazem, moc se mu to nedaří, dobrá polovina filmu je ve tmě. Z filmu na mne nedýchla ona vlhká vlezlá zima, která na tom místě nutně musela být a která je pro příběh důležitá. --- Naivní hrdina uprostřed zdevastovaného lidství je ovšem velké téma. Vláčilův styl úsporných dialogů mám rád. Ale oproti starším, černobílým Vláčilovým filmům zde dost chybí ona síla obrazu, a konečně příběh samotný je dost přímočarý, od počátku beznadějný. (07.10.2015)

Adelheid je další z Vláčilových skvostů, byť se obsahem nejedná o tak monumentální dílo jako je Lazarová nebo Údolí včel. Oproti těmto opusům je příběh spíše menší a komornější, defakto se v něm vyskytují jen 3 důležité postavy, ale zážitek je to stejně silný. Zejména kvůli Vláčilovu poetickému režijnímu stylu, konkrétně pak kameře, či organickému propojení obrazu a vážné hudby, jež umocňuje ponurou a sychravou atmosféru vylidněných Sudet. Adelheid sice nepopisuje celou dobu v celé její složitosti, jako výše uvedené filmy, ale o to více prostoru je zde věnováno běžným osudům obyčejných lidí, jež se možná o to více dostanou pod kůži. (06.03.2013)

Věrohodně vyprávěné drama lidských duší poznamenaných válkou, tj. stavem vnuceného sváru, který vyvolává z hlubin ideální lidské vznešenosti (domnělé božské tvořivosti) parazita (jakousi podstatu, ono „jádro pudla“, jemuž se člověk vzpírá, a tím jej posiluje). Dokonalému naplnění introspektivního záměru filmu ovšem brání kamennost obou hlavních herců. Dvě loutky, postrádající tvárnou a sdělnou mimiku, jež by vyjádřila niterné dění, tak vlastně jako by překážely. O to více promlouvají prostory v až nebezpečně citlivých záběrech, které svou zkušenost, paměť bezprostředně vyjevují svým vzhledem a atmosférou. (22.03.2013)

Filmová báseň o beznaději a válkou zničených životech dvou (a nejen dvou) lidí. Musím souhlasit s DaViDem´82, že v černobílé by to mělo větší sílu, ale i tak ta síla lomcovala dveřmi. (Shodou okolností se film odehrává přesně tam, kde současný Alois Nebel a přestože i ten měl kořeny ve stejné době, ve které se odehrává Adelheid, a přestože černobílý byl, emocionální srovnání neexistuje.) (14.01.2012)