Vášeň
Senso
The Wanton Countess
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti natočil podle novely Camilla Boita tragický milostný příběh italské hraběnky (Alida Valli) a rakouského důstojníka (Farley Granger). Děj je zasazen do Benátek v době italského povstání proti rakouským okupantům (tzv. Risorgimento) (contrastic)
Recenzie (26)
Romantický (v klasickém politicky revolučním pojetí 19. století) až melodramaticky dějově pojatý operní (v obrazové a zvukové formě, nehledě na dějovou strukturu) háv (v úvodu navíc rámovaný Verdiho Trubadúrem, při jehož divadelní inscenaci film začíná) využívající hudbu temného (dnes trochu opomíjeného) symfonického předchůdce Mahlerova Antona Brucknera (vzhledem k tomu, že hlavní mužskou postavou je nadporučík Franz Mahler, skoro se nabízelo využít hudby kališťského rodáka, ale ta v 50. letech nebyla tolik ceněna jako dnes) podle Boitovy novely je ve skutečnosti vyjádřením Viscontiho politických a sociálních názorů (vyjadřovaných často slovy nesympatického nadporučíka - přesto v jádře pravdivých - nejen na adresu Rakouska a moci peněz, záběry na Červený kříž během války i práci zemědělců, kterou nakonec válka zhatí), s nimiž se do velké míry ztotožňuji. ()
Otázka: Jaký je rozdíl mezi uměním a kýčem? Myslím si, že pro kýč je typické, že všechny složky působí jedním směrem, jaksi "po srsti". V tom případě je ovšem Vášeň ukázkový kýč - srdcervoucí příběh je doprovázen tesknou hudbou, herci v honosných kostýmech teatrálně brečí a křičí, vše je vyvedeno v křiklavých barvách a zabíráno kamerou, která ,,jako by malovala". Ale nějaká opravdovost, hlubší podtóny? O tom nemůže být řeč... Když se zastavím třeba u toho herectví - na každém kurzu vám řeknou, že na herectví je nejzajímavější to, co zůstává skryto; jakýsi rozpor mezi tím, co postava cítí a jak se chová. Například když se dozvím tragickou zprávu, asi nejpůsobivější je nic nehrát - prostě jen ztuhnout, případně se třeba zasmát, zkrátka "jít proti". Ale co dělají postavy ve Vášni, když se dozví něco strašného? Zkřiví obličej bolestí a pateticky se za zvuku smyčců přitisknou k nejbližší zdi. To je způsob herectví (a vůbec filmování), co mě nebaví. Závěrečná pointa je dobrá, ale koukat se předtím dvě hodiny na trochu lépe natočenou Danielle Steelovou, je dost pruda. ()
Opulentní historické kostýmní drama se zříká neorealismu a režisér se kloní k melodramatu, takže postavy vášnivě trhají hlavou a teatrálně provolávají své repliky, jako kdyby byly v divadle, které ostatně snímek uvozuje. Vášeň totiž začíná scénou v operním domě, v němž postavy sledují Verdiho Trubadúra, čímž režisér naplno přiznává svou lásku k prknům, která znamenají svět, neboť za svůj život zrežíroval řadu oper./// Použití Technicoloru a promyšleného svícení dalo v úvodní nacionalistické scéně vzniknout zářivým barvám, které střídá hra stínů v nočních (studiových) Benátkách nebo luxusním sídle hrabat. Válečné scény působí svou nepropracovaností úsměvně a psychologie postav je pouze načrtnutá, neboť ani na konci snímku není jasné, co vlastně rakouský voják ke své milence cítil, což není výsledkem chytře podané ambivalence, ale spíše špatného režijního vedení. Předvídatelná zápletka o lásce dvou lidí ze znepřátelených zemí, které po celé dvě hodiny strojeně a beze změny hrají italská hvězda Alida Valli a americký herec Farley Granger, jenž natočil v Itálii několik dalších filmů, je po čase kvůli své vypjatosti ubíjející. Člověk už jen otráveně vyhlíží finální střet, který romanci pošle k benátskému dnu. [LFŠ 2016] ()
Mam s Viscontim prostě problém. Jeho filmy jsou zajímavé, jsou v nich celkem silné emoce, ale nic to nemění na tom, že mě nedokážou vtáhnout a prostě mě nebaví. Alida Valli je skvělá, ty emoce z ní doslova srší a je tu skvěle zaznamenána její destrukce, ale v konečném důsledku mě to stejně prostě nedostalo. ()
Galéria (21)
Zaujímavosti (9)
- Jedná se o první barevný film režiséra Luchina Viscontiho. (classic)
- Během natáčení došlo ke smrti kameramana G.R. Alda, který natáčel nejen bitevní scény, ale také ty ve vile Valmarana. Aldo zahynul 14. listopadu 1953 při autonehodě, když řídil svůj vůz v oblasti Padovana. U filmu ho nahradil Australan Robert Krasker, který natočil mimo jiné scény benátské noci a scény ve Veroně. (classic)
- Mimmo Palmara v tomto filmu herecky debutoval. (Pumiiix)
Horkosladká „vášen”, teda konkrétne medzi očividne staršou, benátskou, resp. talianskou, aristokratickou komtesou: Líviou Serpieriovou, a vskutku predsa i o niečo málo mladším, rakúskym nadporučíkom: Franzom Mahlerom, počas nie náhle nabitých emócií v pohnutom roku 1866 [akurátne visiaca vojna na vlásku Talianska proti Rakúsku za zjednotenie...], čoraz viacej naberala na intenzívnejších vášňach, až sa pomaličky rysovala akási, naprosto »zakázaná láska«, povedzme trebárs charakteru takej shakespearovej tragiky v podobe: Rómea a Júlie; nakoľko jedným z režisérskych asistentov samotného Viscontiho, bol práve i Franco Zeffirelli; mimochodom budúci režisérsky velikán, ktorý o rovných 14 rokov neskôr, rovnako vytvorí i rovnomenný, strhujúci titul podľa zrovna tejto slávnej predlohy, a tak napokon sa spojilo príjemné s užitočným..., alebo skrátka iba na hlas rozmýšľam, keď vyhľadávam zaujímavé súvislosti, ktoré by mohli trochu ozvláštniť celkové vyznenie z tohto mimoriadneho, «UMELECKÉHO DIELA», na ktorom si dal jeho autor i mimoriadne extra záležať! • Najmä, čo sa priam zreteľne dotýkalo estetickej výpravy a autentických kostýmov, ako doslova vystrihnutých z druhej polovice 19. storočia, kedy som si normálne myslel, že Luchino VISCONTI, musel byť jednoznačne akýmsi »cestovateľom v čase«, ktorý pomocou nádhernej, skrytej kamery, postupne tíško sledoval jednotlivé [najprv romantické a následne potom i vojnové] situácie; začínajúce v opere La Fenice, a vari končiac naprieč fatálnym vyústením, ktorému predchádzala totálne a extrémne vyhrotená situácia zo strán zapojených, ústredných aktérov, ktorí svojimi konaniami ZDEPTALI nielen samých seba, ale zároveň i diváka, v tomto prípade mňa, ktorý sa po týchto DVOCH zlomových výstupoch [podotýkam, že nie kdesi na taliansky kopčisko], cítil byť maximálne vyčerpaným s akousi dodatočne absolvovanou «psychickou svalovicou», na ktorú by podľa mňa bodla aspoň jedna slivovica. • Čo sa ešte priamo vzťahovalo i na hlavných protagonistov, tak predstaviteľka komtesy: Alida Maria Laura, Freiin Altenburger von Marckenstein-Frauenberg, známejšia skôr pod umeleckým menom: ALIDA VALLIOVÁ; talianska herečka podala nevídaný, strhujúci, herecký prejav, ktorý mi jednak pripomínal jej herecké kolegyne po vzore: Ingrid Bergmanovej ako Ilsy z počinu Casablanca, a jednak zas i Vivien Leighovej ako Scarlett z počinu Gone with the Wind, čo evokovalo tento umelecký titul: Zmysel, a nie Vášeň, ako sa chybne prekladá. • A zase predstaviteľ vrtošivého dezertéra v podaní Farleyho Grangera, z nedávnej doby známeho predovšetkým z "hitchcockovských", kriminálnych titulov, mi akosi príliš nezapasoval do titulnej úlohy, v ktorej ho minimálne o rovný stupeň prevyšovala ústredná interpretka, ktorá si v podstate "privlastnila" túto vec vo svoj vlastný prospech; proste bola fantastickým spôsobom dominantnou a výraznou, hodnou jej hereckých predpokladov. • Tento FILM si snáď najlepšie vychutná najmä taký filmový fajnšmeker, ktorý vzápätí dokáže plne [d]oceniť jeho prednosti, ktorých určite má na rozdávanie. () (menej) (viac)