Smrť v Benátkach

Film s neskutečně pomalou a unylou dějovosti, ale přesto nebo možná právě proto film, který si zaslouží své místo ve zlatém fondu klasické kinematografie. Opravdu by byla chyba tento snímek zatratit pro jeho převahu lyričnosti nad epičnosti. Tady je totiž nejdůležitější styl jakým Visconti příběh vypráví. __ Všichni píšou o geniální hudbě, která povznáší tento film a musím říct, že se jim nedivím. Ano, hudba je skutečně velmi dobrá. Jak by taky ne, když film vypráví o hudebním skladateli v jehož životě hraje hudba prim? Ale mě spíše zaujala práce s kamerou. Hlavně její důraz na detail, Aschenbachův pohled, který splývá s pohledem nás-diváků. A možná toho bude ještě více, ale těchto věci jsem si všiml. Musím říct, že tento film je skutečné umění jemuž k páté hvězdičce chybí opravdu málo. Možná ji přihodím po druhé projekci. 80% (16.06.2012)

Gustav von Aschenbach mi byl odporný. Ovšem film jako celek se mi líbil, a to především po vizuální stránce. Nemám moc rád Mahlerovu hudbu, ale do tohoto filmu seděla dost dobře. Stejnojmennou Mannovu knihu jsem spíš protrpěl (naštěstí je velmi tenká), ač mám Thomase Manna rád, ale film jsem zhlédl s chutí již potřetí. (24.11.2006)

Mannův román je literární klenot. Pyšní se jeho vrcholně vytříbeným stylem jazyka, bohatým symbolismem a umožňuje čtenářům svými jemnými nuancemi v naznačování, nenapodobitelný estetický požitek. A není moc tlustý, čímž je sympatický. Oproti tomu Viscontiho předlouhý, těžkopádný film působí jako jednotvárný, nekonečný žalozpěv, z kterého vyznívá jen jakýsi homo-romantický podtón, který v Mannově surreálním světě nebyl absolutně přítomný. Některé scény bez příslušného podkladu ztrácí svůj smysl a kouzlo symbolů řecké mytologie vyšumělo úplně. Chlapec s andělskou tváří výstižně zastoupil prototyp fyzické dokonalosti, ale upocený představitel von Aschenbacha mě věrohodností dvakrát neoslnil. Tak je to především Mahlerova hudba a Viscontiho vizuál, které onu tajemnou a morbidní atmosféru dokážou navodit. Asi by bývalo bylo pro mě lepší, kdybych předlohu vůbec neznala. (25.10.2011)

Vysloužilý umělec si do Benátek přijíždí napravit své chatrné zdraví a možná i znovu nalézt ztracenou chuť do života. Ta se mu na pár dní opravdu vrátí díky panensky krásnému polskému chlapci Tadziovi, který je zde na rekreaci s rodinou. Umělec se k chlapci upíná téměř celou svou myslí a touhou, ačkoli sám si je dobře vědom směšnosti svého počínání. Jejich "vztah" je sice platonický, avšak chlapci je mužova přízeň, zdá se, příjemná a opětuje ji, třebaže bez jediného dotyku, bez jediného slova - mluví za ně pouze dlouhé všeříkající pohledy. . . . . Silná Mahlerova hudba a obrazy, které v jednom či dvou závěrečných záběrech dosahují snad až nesnesitelné filmové krásy (chlapec v moři, fotoaparát) - to jsou hlavní pozitiva tohoto právem vysoce ceněného snímku - a pozitiva jsou to tak veliká, že pokud má film nějaké negativní stránky (pár by se jich určitě našlo - když už nikde, tak možná v tu a tam nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech), pak téměř úplně zapadnou v přívalu ryzího filmového umění. A aby těch krás nebylo málo, musím zde vyzdvihnout ještě jednu, pro film zásadní - totiž samotného herce v roli chlapce - Björn Andresen byl se svým až dívčím vzhledem pro roli Tadzia naprosto ideální, neboť byl vskutku "nadpozemsky" krásný..._____(souhlasím s Limou, že Smrt v Benátkách lze opravdu PLNĚ docenit pouze v jedinečné atmosféře nějakého postaršího kinosálu) (21.11.2006)

Pod povrchem skvostných architektonických památek, slunných italských pláží a romantiku vzbuzujících gondoliérů, kypí hnijící nákaza a potápějící se město. Stejně jako Thomas Mann ve své brilantní novele nechává i Visconti vyniknout kontrastům, na jejichž podkladě vzniká umělecké dílo jako takové, ba často je z nich "upleten" i sám lidský život. S nadměrnou krásou chodívá ruku v ruce nadměrná bolest, s hlubokou vášní ztráta kontroly, rozumu a jistot a i nejvyšší rozpuk slasti pronásleduje nenápadný, leč stále přítomný stín smrti. Umění i milostná láska jsou syntézou dvou zdánlivě protichůdných věcí – našeho pohledu k nebesům, k nadpozemským vjemům, které se mísí s neovladatelnými instinkty v živočišném šílenství pudů. Proto ta stále se navracející diskuze Gustava a jeho přítele o povaze hudby. Zatímco Gustav stále prezentuje skladatelství jako něco organizovaného, řádného v duchovním slova smyslu, jeho přítel namítá, že bez živelnosti a ztráty kontroly se hudba stává sterilní a neživotnou. Pravdou však nakonec zůstává, že jedna složka bez druhé prostě nemůže fungovat. Bez řádu by svět pozřel sebe sama a bez chaosu by pojem řádu ztratil jakýkoliv význam. (25.06.2018)