Smrť v Benátkach

Melancholická báseň o bláhové lásce renomovaného hudebního skladatele k botticelliovsky krásnému polskému chlapci. Drásavé drama pohledů, v němž všechno zůstává otevřené a nezodpovězené. Faustovsky ďábelské rekviem o nezadržitelném tělesném, duševním i uměleckém rozkladu. Hlavní postava Gustav von Aschenbach je svým introvertním způsobem parafrází na osobu českorakouského hudebního skladatele Gustava Mahlera, skladatele provázejícího osobní tragédie, rány osudy otištěné v symfonických partiturách. A právě tato hudba nezaměnitelně, jako nit proplétá celý film. Filmová verze není přesnou adaptaci novely Thomase Manna, celkové tempo je pomalé, jednotlivé záběry kamery a její splynutí s hudbou, veškeré dialogy, postavy, vzpomínkové sekvence i proslulá závěrečná scéna smrti se nese ve výsostně poklidném, avšak příznačně úpadkovém tempu. Není od věci, že Luchino Visconti zde abstraktně nevystupuje jako filmový režisér, nicméně daleko více mu zde sluší role hudebního dirigenta, jenž udává takt celému "organickému" orchestru. A pak jsou tady ty Benátky, nádherné město na laguně, město zamořené morem, které svou nihilistickou podobou občas mírně převyšují formu nad obsahem. I ono ústřední téma zamilovanosti starce do mladičkého chlapce samo osobě působí poněkud pedofilně, nicméně obalení do estetického hávu zakrývá jisté skutečnosti. Je ovšem dobré si uvědomit, že sám Thomas Mann napsal tuto novelu postavenou na vlastním zážitku, takže onen homosexuální podtext není opodstatněň, jelikož zamilovat se do krásy v jakékoliv její podobě se může stát každému kdo jeví alespoň sebemenší cit. Ale co je to platné, když Visconti je Visconti a jeho filmová řeč prostě vždy bude o aristokratické vznešenosti, byť poznamenaná temností, smutkem, odcizením a osobitou tragédii. Estetická mnohovrstevnatost vytváří umělecké dílo, nenapodobitelný mistrovský kus, těžkostravitelné podobenství ve světové kinematografii. (24.02.2009)

Co byl vlastně zač ? A co hledal v Benátkách ? Prý hudební skladatel ... nejistý, roztěkaný podivín se slabým srdcem, který trpěl nějakým silným traumatem - možná hraničícím s duševní poruchou. Věřil, že ho Benátky uzdraví, že tady najde ztracenou rovnováhu ... nebo inspiraci ? Příběh s prostinkým dějem nabízí možnost dívat se na svět utrápeným pohledem poměrně nesympatického hlavního hrdiny ... a sledovat jeho velice tajný - a především velice sobecký platonický vztah "na dálku" k překrásnému polskému chlapci, ke kterému se upne jako k ideálu čisté krásy ... zatímco Benátkami obchází neviditelná smrt. Rozvleklý, neúměrně natahovaný, přesto svým působem působivý příběh, který v přehnané snaze o umělecké ztvárnění v precizních odosobněných obrazech částečně ztrácí sám sebe. Neobyčejně výstižný komentář: Lavran (18.06.2012)

Jak nesnadné je přeměnit literární dílo na filmové plátno, ukazuje ve velkém stylu tento film. Krásné obrazy, vkusná a dobrá výprava, příjemné ukázky z magického města, zajímavé debaty o významu hudby a umění celkově a jeho působení na člověka, kvalitní herecký výkon hlavního hrdiny a příjemný závan hudby Gustava Mahlera. A přesto prázdno, velké prázdno, v zajímavých odstínech, které tak lehce šednou. Hudební skladatel Gustav von Aschenbach (dobrý Dirk Bogarde) na ozdravném pobytu v Benátkách nalézá platonickou lásku v andělské dvojpohlavní tváři dospívajícího polského chlapce Tadzia (Björn Andrésen), a smrt. Záhadná epidemická nemoc vtrhává do Benátek, přeměňuje je v město strachu a nabízí náruč smrti. Smrt jako vykoupení pro Gustava, který je sužován neúspěchem své práce, i tragédií v jeho soukromém životě. Nenachází uspokojivou odpověď, není schopen jednat, jen si útrpně libuje ve své obrazově platonické lásce a choulí se do náruče vykoupení smrti. Z dalších rolí: Gustavův přítel a řečnický souputník v oblasti umění Alfred (Mark R. Burns), úslužný ředitel benátského hotelu (Romolo Valli), Gustavova mladá manželka (Marisa Berenson), prostitutka Esmeralda (Carole André), a Tadziova polská matka (Silvana Mangano) a guvernantka jejich dětí (Nora Ricci). Působivý film, a přesto pro mě tak prázdný. (31.01.2012)

Nejsem si jistý, nakolik by mne tenhle film zaujal, kdybych předtím nečetl výbornou knihu Thomase Manna. Stejně tak si nevím, kolik působivosti by filmu zůstalo nebýt úžasné hudby Gustava Mahlera. Kdo nemá trpělivost vnímat tenhle VELMI POMALU plynoucí snímek, měl by zůstat u knihy a při čtení si pouštět toho Mahlera. (10.12.2002)

Vysloužilý umělec si do Benátek přijíždí napravit své chatrné zdraví a možná i znovu nalézt ztracenou chuť do života. Ta se mu na pár dní opravdu vrátí díky panensky krásnému polskému chlapci Tadziovi, který je zde na rekreaci s rodinou. Umělec se k chlapci upíná téměř celou svou myslí a touhou, ačkoli sám si je dobře vědom směšnosti svého počínání. Jejich "vztah" je sice platonický, avšak chlapci je mužova přízeň, zdá se, příjemná a opětuje ji, třebaže bez jediného dotyku, bez jediného slova - mluví za ně pouze dlouhé všeříkající pohledy. . . . . Silná Mahlerova hudba a obrazy, které v jednom či dvou závěrečných záběrech dosahují snad až nesnesitelné filmové krásy (chlapec v moři, fotoaparát) - to jsou hlavní pozitiva tohoto právem vysoce ceněného snímku - a pozitiva jsou to tak veliká, že pokud má film nějaké negativní stránky (pár by se jich určitě našlo - když už nikde, tak možná v tu a tam nepříliš přesvědčivých hereckých výkonech), pak téměř úplně zapadnou v přívalu ryzího filmového umění. A aby těch krás nebylo málo, musím zde vyzdvihnout ještě jednu, pro film zásadní - totiž samotného herce v roli chlapce - Björn Andresen byl se svým až dívčím vzhledem pro roli Tadzia naprosto ideální, neboť byl vskutku "nadpozemsky" krásný..._____(souhlasím s Limou, že Smrt v Benátkách lze opravdu PLNĚ docenit pouze v jedinečné atmosféře nějakého postaršího kinosálu) (21.11.2006)