Réžia:
Luchino ViscontiKamera:
Pasqualino De SantisHudba:
Franco ManninoHrajú:
Burt Lancaster, Helmut Berger, Silvana Mangano, Stefano Patrizi, Claudia Cardinale, Dominique Sanda, Claudia Marsani, Guy Tréjan, Romolo Valli (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Režisér Luchino Visconti se často zaměřoval na rodinu jako na průsečník společnosti a jejího vývoje, daného konfliktem protichůdných, rozporných sil. Hrdina filmu, starý samotářský profesor, přetrhal svazky i k těm nejbližším lidem, a v ústraní je obklopen jen rodinami na obrazech anglických malířů z 18. a počátku 19. století. (Letní filmová škola)
(viac)Videá (2)
Recenzie (40)
V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. ()
Pro hodnocení Viscontiho filmů si musím dát načas. Stačí pár dnů po shlédnutí prozkoumat, jestli si na film ještě pamatuji. A já si na tento film pamatuji moc dobře. Nevybavím si každé slovo, ba ani každou scénu, ale vybavím si pocity, které ve mně vyvolává samotářství starého profesora kombinované s revolucionářstvím a odmítáním všeho nového a mladého. Proč, když jsou stáří a osamělost tak bezpečné? Co se profesorovi ze začátku zdá nepřijatelné, malicherné a naprosto cizí, v průběhu filmu to přijímá a na konci ty "naduté, hloupé a povrchní" lidi bere jako svou rodinu, protože pozná, že i ty špatné a opovrženíhodné vlastnosti ho mohou obohatit. ()
Viscontiho mistrovství přimělo k nebývale zdařilému výkonu i Lancastera. Jeho starý muž naslouchající krokům smrti je hodně uvěřitelný. Zajímavě působí i ViUML (Viscontiho učení M-L), které vladtně pohradá buržuou i proletářem v jednom jediném okamžiku. Bohužel byl Lancaster nejlépe hrajícím z celého filmu, pidlooká paní hraběnka byla na ránu kosou mezi lopatky, takže mám poněkud pokažený dojem z v jádru velmi povedeného filozofujícího filmu. ()
Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... ()
Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. ()
Galéria (33)
Fotka © Gaumont International
Zaujímavosti (5)
- Kromě hudebního tématu z koncertantní symfonie a árie pro soprán „Vorrei spiegarvi, oh Dio“ od Wolfganga Amadea Mozarta obsahuje soundtrack také skladby pop music – „Desiderare“ a „Momenti si momenti no“ od Cateriny Caselli a „Testarda io“ od Ivy Zanicchi. (classic)
- Roli markýzy Bianky Brumonti (Silvana Mangano) režisér původně nabídl Audrey Hepburn, která ji odmítla s tím, že nechce spojovat své jméno s tak temnou a nemorální rolí. (classic)
- Postava profesora v podání Burta Lancastera je otevřeně inspirována postavou Maria Praze. Anglický název filmu Conversation piece navíc cituje Prazovu knihu „Conversation Scenes“ a Burt Lancaster později přiznal, že se v ní poznal. (classic)
Reklama