Rodinný portrét

Rodinný portrét patrí medzi posledné Viscontiho diela, avšak patrí paradoxne aj k tým, ktoré najviac zostarli. Východzia situácia pôsobí značne nedôveryhodne, ale dá sa s tým nakoniec bez problémov zmieriť. S čím sa ale zmieriť nedokážem, je fakt, že Visconti režijne nezvládol jednu sekvenciu a toho som bol svedkom v jeho tvorbe snáď po prvý raz. Sekvenciu, kde sa silou mocou snaží zobraziť nespútaný život mládeže, ktorej akosi nerozumie. On sa jednoznačne stotožňuje s Lancasterovou postavou a pri nej cítiť, že je Visconti doma. Mal som subjektívny pocit, akoby film točil spoločne s Bertollucim, zameriavajúcim sa na sex a Visconti na zobrazenie vnútra postáv. 70% (28.07.2016)

Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... (18.03.2009)

Zdá se být až neuvěřitelné, že Visconti na konci své životní cesty, prakticky z invalidního vozítka, zestárlý, byl s to řídit a dokončit tento nesnadný "rytinový" rodinný film. Jeho vlastně trojí časová rovina (jednu reprezentuje ustálený způsob života stárnoucího vědce a pedagoga, druhou občasná retrospektiva, třetí vpád aristokratického mládí a jejich matky) je viditelně laděna autobiograficky. Muž na konci životní cesty, žijící v bublině bohatého, mohovitého osamění, krášleného veškerým dostupným komfortem, v starém historickém římském domě, jehož je majitelem; taková je výchozí situace. Do ní vtrhává mládí, které vlastně už mládím není a zkaženost, symbolizovaná rakouským "milencem na přeskáčku" v bohaté průmyslnické rodině; ovšem nejen jím. Profesorův dosavadní život se mění, aby se posléze vrátil do svého výchozího bodu, který je po takové proměně vším možným, jen ne původním bodem někdejší rezignace na život. Působivý Viscontiho vhled do vrcholícího konzumismu "zlatého věku" poválečné Evropy odhaluje nastupující vnitřní prázdnotu a v ledasčems jakoby buď uvozoval, nebo předcházel postmodernu. Lancastrův špičkový výkon je pro mne zajímavým způsobem doplňován kreací opomíjené krasavice viscontiovských a pasoliniovských filmů Silvany Mangano a jejího nevšedního půvabu i typu zdánlivě odtažitého, chladného ženství. Kamera Pasqualina De Santis tento kontrast úpadku tzv. "vyšších" vrstev vmodelovává do ústřední místnosti profesorova bytu s patinou klasických starožitných interiérů, jejichž rázu vévodí stěna plná rodinných portrétů. A spouštěcím mechanismem vpádu do osamělého života stárnoucího intelektuála se stává zprvu odmítnutí a posléze koupě dalšího obrazu s rodinným námětem z XVIII. století, doby, stojící právě tak před velkým otřesem hodnot a ideálů, který je vtažitelný i pro dobu vzniku PORTRÉTU; obrazem, u nějž není jednoznačně jasné, zda jde o kopii, originál či padělek. Jako předtím i teď zůstanou jeho pojivem s vnějším světem hospodyně a její občasná pomocnice a čas od času opakované výpady profesorových agentů-obchodníků s obrazy. Existuje i nadčasovost, která povznáší - k zamyšlením, z nichž se nelze snadno vymanit, k zamyšlením, jež se silou mocí vztahují k nejzákladnějším otázkám lidského života vůbec; k zamyšlením, která jsou právě tak nadčasová jako film, jenž je trvale zprostředkovává stále novým a novým generacím filmových diváků. (03.04.2008)

V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem. (11.05.2009)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)