Rodinný portrét

Rodina - ráno vás nenechají vyspat, pořád zvoní telefon, do noci někdo pouští taneční hudbu, pták v klecí vykřikuje pořád to samé, všichni pořád něco vykládají,překřikují se, milují se, nenávidí se, a když se zdá, že tu je nějaká rovnováha, začne se prát špinavé prádlo a všechno pošpiní sliz a hnis. Profesor to zažil se svou matkou, se svou ženou, se svou milovanou vědou, a tak utekl do svého domu - pevnosti a zabarikádoval se mezi krásou obrazů, mezi mlčícími idejemi. Jenže opravdu je vše poskvrněno živoucími lidmi? Nebo tu pořád zbývá něco, něco... Visconti vypráví pomalu, pomáhá si barvami, skvělými herci a výsledkem je krásný a melancholický film o stáří a poválečné svobodě, která se sice zdá vulgární ,ale nakonec nějak tak pokračuje v rozvíjení starého někam dál, k lepšímu, k horšímu... (18.03.2009)

Rodinný portrét patrí medzi posledné Viscontiho diela, avšak patrí paradoxne aj k tým, ktoré najviac zostarli. Východzia situácia pôsobí značne nedôveryhodne, ale dá sa s tým nakoniec bez problémov zmieriť. S čím sa ale zmieriť nedokážem, je fakt, že Visconti režijne nezvládol jednu sekvenciu a toho som bol svedkom v jeho tvorbe snáď po prvý raz. Sekvenciu, kde sa silou mocou snaží zobraziť nespútaný život mládeže, ktorej akosi nerozumie. On sa jednoznačne stotožňuje s Lancasterovou postavou a pri nej cítiť, že je Visconti doma. Mal som subjektívny pocit, akoby film točil spoločne s Bertollucim, zameriavajúcim sa na sex a Visconti na zobrazenie vnútra postáv. 70% (28.07.2016)

Do příběhu Rodinného portrétu se (narozdíl třeba od Rocco a jeho bratři) jen obtížně zpočátku vniká. Vše je pomalé, uměřené a množstvím postav, jejichž pozadí zpočátku vůbec neznáme, poněkud roztříštěné. Ale jakmile jednotlivé dílky skládačky začnou zapadat na svá místa, vynikne drobnokresba charakterů a hloubka emocí tohohle komorního dramatu. (31.07.2016)

Vynikající film, jak svým obsahem, tak i formou, který je kritikou dekadentních vyvolených, dalo by se říci šlechtických kruhů. Profesor (dobrý Burt Lancaster) si užívá svého sklonku života osamocen uprostřed svého krásného umění. Náhoda, pak už i záměr a velká slušnost profesora způsobí násilný vpád dekadence, se kterou si neví rady a zpočátku se i bouří. Ale ne všechno má pouze jednu stranu. a tak se stává nedílnou součástí jeho života, stejně tak, jako krásné umění. Šlechtická rodina Brumonti si zde dává sraz v novém bytě milence hraběnky, u Konrada Huebela (Helmut Berger). Konrad je rozmazlený suverén, který si díky štědrosti hraběnky může dovolit jakýkoliv výstřelek. Udržuje si svou svobodu, nevázanost až zvrhlost v tom, jak konzumuje všechny tělesné požitky. Má ale také velmi vytříbený umělecký vkus, čímž velmi imponuje panu profesorovi. Samozřejmě hraběnka Marchesa Bianca Brumonti (dobrá Silvana Mangano), která prostřednictvím svého milence nasává radostnou mladost života, její herecké výkony k dosažení jejích cílů jsou velkolepé. Pak ještě hraběnčina dcera Lietta (Claudia Marsani) a rodinný přítel Stefano (Stefano Patrizi), kteří sdílí společné lože s Konradem. Hádky, rozbroje, povýšenost, vzájemná porozumění, okázalý patos a velká dávka dekadence. Nádherné dílo. (22.05.2011)

Svíravá, leč věrná studie samoty se skvělým Burtem Lancasterem v hlavní roli starého profesora (bezejmenného, protože opuštěného všemi, kdo by ho mohli oslovit jeho jménem), jehož zdi začaly propouštět nehřející světlo, které rozředilo barvy na plátnech jeho světa, jedné velké „Kunstkammer“. Kosmos filmu je určen konfrontací samot, z nichž ta největší (protože nejletitější a bezmála odvěká) je ta profesorova, ale i samota Konrada a Biancy má své nedohlédnutelné hloubky, v nichž obrysy spletených kořenů splývají s hlínou čekajících hrobů. Fascinující dílo o otevírání zazděných oken a sebepoznání. (06.05.2009)