Soumrak bohů
La caduta degli dei
The Damned
Réžia:
Luchino ViscontiHudba:
Maurice JarreHrajú:
Dirk Bogarde, Ingrid Thulin, Helmut Griem, Helmut Berger, Umberto Orsini, Reinhard Kolldehoff, Florinda Bolkan, Nora Ricci, Charlotte Rampling (viac)Obsahy(1)
Moc a bohatství rodu von Essenbeck zůstalo nedotčeno, i když Německo prohrálo válku a následovala deprese. Teď je rok 1934 a baron svolal svou rodinu na večeři. Tato příležitost přinese do jeho domu i sestřenici, která právě vstupuje do nacistické strany. Doprovází ji manažer baronovy společnosti. Dvě malé dívky v salonu recitují verše a pak si se sestřenicí Martin hrají na schovávanou. Náhle se ozve výkřik. Baron byl zastřelen pistolí jejich otce a otec prchá...
V tomto svete neexistuje nikto pozitívny. Pochmúrne v dejinách, keď už ani peniaze neznamenajú moc a nemôžu ľudí ochrániť pred krutosťou nemeckého fašizmu.
Vo filme Súmrak bohov sa režisér Luchino Visconti venuje jednej z ústredných tém svojej tvorby: morálnemu úpadku vyšších spoločenských vrstiev a rozkladu rodiny. V predvečer 2. svetovej vojny musí rodina oceliarskych veľkopriemyselníkov von Essenbeckovcov čeliť novej spoločenskej situácii. Ich bohatstvo a vplyv už bez správnej politickej orientácie nič neznamenajú. Barón Joachim von Essenbeck zvolá pri príležitosti osláv svojich narodenín celú rodinu. Chce oznámiť, že napriek jeho antipatii voči národnému socializmu je pre dobro rodinného podniku nutné s novou mocou spolupracovať. Preto zbaví ľavicového demokrata Herberta vedenia podniku a na jeho miesto menuje svojho staršieho syna Konstantina, člena SA. Ctižiadostivá dcéra Sophia tiež vycíti príležitosť a dúfa, že v novej dobe sa jej spolu so snúbencom Friedrichom podarí vyšvihnúť na čelo podniku. V tú istú noc Friedricha nahovorí, aby starého baróna zastrelil tak, že podozrenie padne na odvolaného Herberta. Tým sa vo vnútri váženej a vplyvnej rodiny začína neľútostný boj o moc, ktorý predznamenáva strmý pád všetkých jej členov. Súmrak bohov je brilantnou historickou štúdiou o vzostupe nacizmu za podpory elity, zároveň je však i nadčasovým obrazom zhubných ľudských vášní: ctižiadosti, túžby po moci, žiarlivosti, panovačnosti a krutosti. Film je prvým dielom voľnej, tzv. "nemeckej" trilógie (Súmrak bohov, Smrť v Benátkach, Ludwig), ktorá patrí k jedným z posledných vrcholov Viscontiho filmografie.
(oficiálny text distribútora)
Videá (1)
Recenzie (81)
Propracovaný Visconti (někdy možná až "přepracovaný" - třeba v popisu noci dlouhých nožů)... Výheň pecí, ve kterých se zpracovává ocel na kulomety, a hranic, na kterých se pálí knihy... Essenbeckové s přidruženou továrnou služebníků starajících se o jejich blaho... Nová "elitní společnost", ve které je vše dovoleno a požár Říšského sněmu jako signál k jejímu nastolení... Kdo jsou ti, kteří dosud nedovedou myslet stranicky?... Volby jsou šumafuk, je třeba získat průmyslníky (jádro filmu) a wehrmacht (dlouhá scéna ve zmíněné noci dlouhých nožů)... Cesta sexuálního devianta (travestie, pedofilie, incest) Martina Essenbecka do čela firmy (už v SS uniformě) je spíš výjimečná než typická... Komentář a hodnocení od NinadeL* považuji za odůvodněné i možné, stejně tak jako shrnutí: "...kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat". ()
Komorná psycho(logická) dráma z prostredia fašizujúcich sa oceliarskych magnátov, v ktorej každá zúčastnená postava je buď blázon, alebo sa ním skôr či neskôr stane, alebo bude jednoducho fyzicky zlikvidovaná. Za zvukov strašidelného pochodu Maurice Jarrého sa odvíja príbeh pripomínajúci Macbeth alebo ľubovoľnú starovekú rímsku cisársku vyvražďovačku (proste "rodinný" film, no). Zďaleka najlepší výkon podáva Ingrid Thulin ako barónka von Essenbeck. Stačí, ak tá zvláštna žena vojde do záberu a je povedané úplne všetko, ani nemusí hovoriť svoje repliky. S mrazivou presvedčivosťou zvládla svoju postavu od sebavedomej cisárovnej až po (polo)šialenú trosku. Úplným opakom je Helmut Berger, ktorý naozaj nevie hrať (s výnimkou polohy spievajúceho transvestitu) - v konečnom dôsledku však jeho afektovanosť a nechcená komickosť len dotvárajú pôsobivú atmosféru úpadku. Visconti sa tu pochopiteľne nevzdáva svojho obľúbeného štylizovania, takže vytvára ťažko uveriteľné (no o to sugestívnejšie) scény ako vystrihnuté z "dekadentnej" akademickej maľby 19.storočia (rozhodne videl úžasný obraz "Rimania z obdobia úpadku ríše" od Thomasa Coutura z roku 1847, ktorý visí v Louvri). Záverečný záber ponorený do muzeálneho ticha, vyznačujúci sa morbídnou hororovou nádherou (takmer počujeme stúpať bublinky vzduchu, ktoré sami vydychujeme) by som odporúčal previesť do vosku a vystaviť v Múzeu Grévin. Šesť hviezdičiek z piatich. Poklona, pán gróf. ()
Film sugestivně líčí to, o co by se z podstaty věci měl snažit každý autoritářský režim, tedy rozklad rodiny. Ta je tou základní jednotkou státu, a pokud je rozbita, je stát lehce přístupný manipulaci s ním. Rodinné vztahy je pak třeba nahradit vazbou na politickou reprezentaci; láskou k ideologii a jejím představitelům. Za tímto účelem je nejlépe použít slabších jedinců. Ve filmu Soumrak bohů byl takovou figurkou mateřským deficitem trpící Martin. Stačilo pak pouze pobídnout nenávist, která se v jeho nitru vůči matce, po většinu filmu faktické hlavě klanu (skrze vazby na jejího bratrance - straníka), skrývala. Režim takto ovládl ocelárnu (zdánlivě) ideálním způsobem. Tedy ne dosazením vlastních lidí, znárodněním, ale indoktrinací původních vlastníků vlastní ideologií, takže ti pak dobrovolně a s nadšením podporovali proválečnou politiku zbrojení. Je bez pochyby, že pokud vůdce dokáže vlastníky kapitálu ve své zemi získat pro svou myšlenku, je pak využití potenciálu jejich kapitálu mnohem efektivnější, než kdyby tento kapitál uzmul silou. Zmenšuje se tím pravděpodobnost sabotérských snah ze strany továrníků, případně jejich dělníků. Než však bylo možno zasadit tuto finální ránu, kterou bylo straně umožněno ovládnout ocelárnu, bylo potřeba uskutečnit onen rozvrat rodiny. A právě to lze v Soumraku bohů skvěle vidět – jak takový režim dokáže využít slabých, ušlápnutých jedinců. Ti jsou v jiné době, třeba v době demokracie, odstrčeni na okraj společnosti. Ať už z jakýchkoliv důvodů. Nyní ale mají možnost všechno společnosti vrátit, i s úroky. Nechat konečně průchod té nenávisti, zlobě, závisti vůči všemu „normálnímu“ a nechat v sobě probudit toho sadistického tyrana. Toto samozřejmě neplatí paušálně. Stejně tak normálnost života za „normální“ doby nezaručuje, že zůstane jedinec vůči propagandě režimu imunní, viz Stanfordský vězeňský experiment. Pouhý fakt, že máme k dispozici moc, v nás dokáže vzbudit tyrana. Toto souvisí s tím, že člověk sice je volní bytost, což nás odlišuje od zbylého tvorstva, ovšem budeme-li následovat evoluční teorii (ale i teorii stvoření), pak (desítky) tisíc generací, které lidstvo ušlo od života v jeskyni přes společnosti prvopospolné, až k dnešnímu stavu světa, nelze tak jednoduše popřít. Ten pud, který nám v nejzazší chvíli umožnil přežít i za cenu nejvyšší (sebe)oběti, nelze jednoduše zapudit. Tedy sobeckost je základním stavebním kamenem každého z nás. A jsou to právě tyto pudy, které je potřeba v lidech probudit. Skrze tyto nejzákladnější emoce pak může režim člověka směřovat tam, kam chce. Ale samozřejmě čím kdo zachází, tím také schází. To jsme viděli na příkladu Fredericka. Prahnul po moci. Skvělý předpoklad k tomu se skrze něj zmocnit továrny. Nejprve odstranit starého pána. Nasadit vlastní lidi, kteří budou oplátkou za tuto příležitost režimu loajální, ale stále to budou lidé s daným podnikem silně spjati, tedy zde máme integritu řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se, opojeni propůjčenou mocí, začnou domnívat, že jí skutečně vládnou, nelze jinak, než je odstranit a dosadit loutky nové. Viděli jsme, že přirozeně schopní, silní, ambiciózní jedinci jsou právě v tomto ohledu nespolehliví. Oni by nejspíše mnoho dokázali i sami. Proto se domnívají, že mohou své pány přelstít, obejít jejich příkazy a přání (tedy případ Konstantina a jeho dodávek zbraní jednotkám SA, co se Fredericka týká pak svatba, aneb snaha o legalizaci jeho postavení). Ultimátní prostředník režimu je pak ve finále objeven v osobě Martina, a také je na toto místo dosazen. Rodina jest úspěšně rozvrácena, zevnitř. Martin už nemá vůbec nikoho, ani tu malou dívenku, která se zdála být od toho všeho tak vzdálená... Už zbývá pouze ďábel, kterému se upsal. () (menej) (viac)
Svým způsobem fascinující panoptikum rozehrané hráčem v šach, který si usmyslel, že vyloží vlastní pojednání o prohnilé německé elitě na přelomu výmarského zázraku a vzestupu Třetí říše. Je až k neuvěření, jak realistická je celá výprava, líčení, kostýmy, tohle všechno je dokonalejší, než běžně nabízené retro té doby v jakémkoli žánru. Bohužel ale i tady se nacházejí trhliny, například užít jako soundtrack šlágr Zarah Leander je poněkud předčasné, protože její sláva se v německy mluvícím prostředí šířila až po roce 1937... Časově je přilehlejší karika Marlene Dietrich, ovšem tato karika přesáhla uměleckého znásilnění a je nechutnější, než cokoli, na co kdy sáhl Fassbinder. Škoda, že málo, co je zde kvalitní, vychází vniveč mezi vším tím rádoby splynutím s tehdejší kulturou a politikou, mrháním formálními prostředky, hrátky s barevnými filtry a samozřejmě samotnou antickou tragédií, ve kterou přerostlo toto původně jemné laškování s volnou morálkou. A pakliže šlo o realismus, měl se Visconti kousnout a zapomenout na absurdní směs italštiny s němčinou a pořídit celý film výlučně německy. Dále je příliš naivní stmelovat v jediné osobě touhu pro exhibici, záměnu pohlaví, pedofilii, oidipovský komplex a incest. Už tahle výjimečná obžaloba by stačila na samostatný film, kdyby to téma bylo tak silné a v jádru pravdivé, jak se nám Visconti snaží vsugerovat. Osobně v podstatě kladně kvituji jen tu realistickou výpravu a debutující dětskou herečku Irinu Wanku (v roli oběti Lisy), která se v pouhých osmi letech stala pokračovatelkou svého slavného otce. ()
Opět Viscontiho opojení přepichem, tentokrát se na to ale podíval kritičtějším okem. Ona dekadentnost mi tam moc neseděla, nebo abych byl přesnější, nedokázal ji Visconti až tak dobře kriticky podat jako to uměl ve svých filmech Buñuel, který k tomu nepotřeboval "závratné" stopáže a často dost rozvleklé scény. Nicméně i tak patří tento film k mým oblíbeným. ()
Galéria (27)
Fotka © Warner Bros. Pictures
Zaujímavosti (4)
- Natáčelo se od 1. července do 1. září 1968 v Rakousku (Attersee am Attersee a Unterach am Attersee), západním Německu (Düsseldorf, Essen a Severní Porýní-Vestfálsko) a Itálii (Cinecittà a Terni). (classic)
Reklama