Neporazitelný

Druhá sezona adaptace Kirkmanova velebeného počinu na pomezí láskyplné pocty superhrdinským klasikám z velkých stájí a vlastní, o kus cyničtější a reálnější interpretace toho, jak by asi skutečně vypadal náš svět, kdyby se v něm pohybovali jedinci se superschopnostmi, měla už od začátku mírný problém v tom, že měla za úkol navázat na šokující, explozivní a energií nabité finále první řady, kde došlo k opravdu masivnímu vyvrcholení úvodní části příběhu; k velkolepému, brutálnímu i osobnímu uzavření střetu dvou rozdílných kultur, ideálů a moralit. Kirkman nicméně doopravdy pojal v rámci snahy o vlastní příspěvek do tohoto žánru s obrovskou historií svoje dílo jako dlouholetý, nekonečný, v lecčems vlastně až staromódní komiks od Marvelu/DC, jen se dvěma rozdíly. Zaprvé, ten jeho měl napříč celým svým během jednu jasně danou, ústřední, zastřešující dějovou linii a zadruhé, jeho komiks měl jistý konec (k němuž se autor a spolu s ním čtenář dopracovali po 15 letech a 144 číslech, mezi lety 2003-2018). Tomuto přístupu byl logicky přizpůsoben celý narativ, ve kterém se tak nikam nemuselo spěchat. Díky tomu se mohl např. autor o to důkladněji a detailněji věnovat všem důležitým postavám během různých odboček, vedlejších příběhů, problémů, invazí, "jednorázových" padouchů (kteří ale mívali nepříjemnou tendenci vracet se... přesně tak, jak to v tomto žánru vždy bývalo a vlastně stále bývá) a samozřejmě vypjatých vztahových dramat, důležité to součásti procesu dospívání, vyrovnávání se se změnami v životě a celkového osobnostního vývoje. Od toho se odvíjela celá struktura vyprávění - příběh většinou po nějaké zásadní události nebo vrcholu na určitou dobu do jisté míry vydechl, zpomalil, někdo by možná řekl i zařadil zpátečku, aby se po nějaké době "odpočinku" zase vrátil k těm vážnějším, nebezpečnějším hrozbám. Některé z těchto "vedlejších" hrozeb měly na příběh a postavy větší dopad a byly zajímavější, některé jiné působily i v předloze spíše jako taková trochu zastaralá a zbytečná výplň. No a tím se dostávám k druhé sérii, ta se po zlomových událostech, zmíněných na úvodu komentáře, zcela záměrně a v duchu předlohy zaměřila na komornější, osobnější téma traumatu. Téměř všechny postavy zde buď řešily trauma, způsobené Omni-Manem a dalšími padouchy v první řadě (a později i v řadě této) nebo na traumata, které si způsobili navzájem v návaznosti na to svými problematickými, nedostatečně empatickými rozhodnutími a podceněním jejich psychických dopadů na kolegy, rodinné příslušníky, přátele. Jestli je v něčem Kirkman opravdu mistr (kromě schopnosti nepříjemně překvapovat a šokovat), tak je to jeho um psát komplexní postavy pod tlakem a bylo to vidět i tady, nejlépe samozřejmě u hlavní postavy, která zde měla přímo brilantně udělaný dramatický oblouk, postavený na osobní i "profesní" konfrontaci vztahu s přítelkyní, otcem, viltrumitským dědictvím krve a nakonec na nezapomutelném, pro Marka opravdu zlomovém střetu s hlavním padouchem sezony, který byl tematicky naprosto perfektním a přesně tím nejobtížnějším problémem k vyřešení kvůli vzájemné minulosti a psychickému rozpoložení obou postav. Na těchto základech se pak stavěla celá hlavní dějová linka, ve které došlo k slušnému rozšíření světa a jeho potenciálu. A samozřejmě také k několika opravdu nekompromisním střetnutím, ikonickým sekvencím a zvratům, kde si Invincible/Mark a ostatní hrdinové tentokrát ještě více než minule sahali nejen na dno svých fyzických, ale i mentálních sil. Problém ovšem byl, že velkou část sezony chyběla oproti předchozí sezoně nějaká silnější, zastřešující, pomalu gradující zápletka a vše relativně dlouhou dobu stálo pouze na docela roztříštěném průzkumu zmíněných emocí, vztahů a traumat postav, přičemž mezi tím se ve většině případů řešily zrovna ty méně zajímavé krize (ale nutno říct, že se docela úspěšně pokusili tvůrci tyto pasáže oživit humorem a jednou dokonce kreativně pojatým "spinoffem" pro jednu z postav, která si na chvíli ukradla seriál pro sebe). Nicméně ironicky, v druhé polovině sezony se tvůrcům na pár epizod snaha překonat pomalejší, méně záživné pasáže vymkla z rukou úplně a začala se jim rozpadat uvěřitelnost interakcí postav, jmenovitě hlavně dialogů mezi nimi. Mnohé z nich působily opravdu hodně nedopečeně a zkratkovitě, prostě odbytě. Když se k tomu přidalo omezení viditelně slabšího rozpočtu, bylo to jako bych náhle sledoval o dvě třídy horší seriál. Naštěstí byl tento problém dost rychle prakticky úplně eliminován jak kvůli tomu, že se vzápětí v závěru sezony začaly velmi hezky zúročovat všechny nadhozené osobní linky, tak kvůli návratu plnokrevného dějového dramatu. V tu chvíli se ukázalo, že i přes menší soudržnost měli tvůrci seriálu přesně promyšlenou dramaturgii a opravdu věděli již od první epizody, co vše v této sezoně prozkoumají, co vše vyřeší a co vše rozšíří a nadhodí do budoucna (a mimochodem, dokonce se tady někdo nad sebou zamyslel a přestal velmi nepříjemným, energii scén likvidujícím prostřihem mezi scénami nepřirozeně kouskovat dění, jak se to dost často dělo i v těch lepších epizodách první poloviny série). Suma sumárum, osobně si myslím, že tahle sezona prostě musela kráčet, aby ty další mohly už (téměř) neomezeně běžet. A věřte mi, pokud náhodou scénáristi během přestávky úplně neztratí svoje schopnosti a budou správným způsobem adaptovat to, co nás čeká, bude to opravdu zatraceně uspokojivá, neomezená jízda. No, neomezená. To samozřejmě jen v případě, že Amazon zase svým antispotřebitelským přístupem nehodí do snažení talentovaných tvůrců několikeré vidle. Hlavně doufám, že se už nebude opakovat žádné pitomé dělení kraťoučkých sezon na dvě části s několikaměsíční mezerou, díky čemuž sezona ztratí veškeré momentum. 8/10 (07.04.2024) (menej) (viac)