Paríž, 13. obvod

„Průzkum ukázal, že největší strach mají lidé z mluvení na veřejnosti. Na druhém místě... je smrt. Dochází vám to? Na pohřbu by většina z nás raději byla v rakvi.” - Nádherný černobílý film o neutěšeném stavu našich duší. Když k tomu přičtu ten vymazlený soundtrack, jsem nadmíru spokojená. (90%) (21.08.2022)

Nesmírně elegantně režírovaný snímek zkoumající milostné a vzájemně propojené osudy tří pařížských třicátníků. Zkušený filmař Jacques Audiard dokazuje, že má stále prst na tepu doby a moderní kinematografie a že má cit pro psaní inteligentních a současně plně věrohodných dialogů a pro budování přesvědčivých a propracovaných postav. Zároveň skvěle vede herce a výtečně pracuje s hudbou. Skvostná je i černobílá kamera, nabízející nejen velmi esteticky nasnímanou erotiku. Některá rozehraná témata působí trochu nadbytečně, nicméně film i tak jako celek funguje nadstandardně dobře. (28.08.2021)

Krásný film, který lehce připomene poetiku Sofie Coppoly, nicméně ve zcela odlišném (a zároveň intenzivnějším) duchu. Magická hudba ve spojení s nádherně nasnímanou černobílou Paříží přichystá skoro až "allenovský" zážitek, ve kterém se vztahy ústředních hrdinů proplétají a zamotávají takovým způsobem, jaký jsem dlouho jinde neviděl. Osobité a citlivé drama se silným koncem. 80% [KVIFF 2021] (23.08.2021)

Film občas až na hranici porna, ale to by vôbec nevadilo, ak by príbeh gradoval, hoci aj cez ten všadeprítomný sex, a k niečomu zaujímavému dospel. Nedospel a pritom tam boli zaujímavé postavy alebo prostredie škaredej parížskej petržalky. Škoda aj toho čiernobieleho vizuálu, farebné telá mohli byť krajšie, aj ten šedý byt po babičke by bol menej šedý. (29.03.2024)

Portrét generace, pro jejíž životy je příznačná nestabilita práce, bydlení, vztahů i identity (fragmentarizované digitálními technologiemi). Portrét světa, v němž ke splynutí dochází jen při sexu. Jinak jej charakterizuje oddělenost, zvýrazněná split screenem nebo četností konverzací na dálku, a kontrastnost, stále zpřítomňovaná i černobílou kamerou. Stejně jako životy postav, neukotvených, nacházejících se stále v pohybu, taky Audiardova milostná paneláková lyrika postrádá pevný bod, okolo něhož by se všechno točilo. Perspektivy se neustále střídají a mikropříběhy začínají nanovo (jako v mnohadílném seriálu), rytmus je nepravidelný, vztahy pomíjivé. Něco stabilnějšího vzniká velmi pomalu, jaksi mimochodem. Jen očekávání, zda nakonec něco vznikne, pozornost po celých sto minut neudrží. Musíte se napojit na hrdiny. Díky skvělým hercům a senzuální kameře, zohledňující víc fotogeničnost lokací než sociální rozměr života v určité části Paříže, to jde poměrně snadno. Závěr, přicházející bez hlubšího prozkoumání mnoha nastíněných témat (např. tíže kulturních tradic a rodinných i osobních traumat), je ale banální, a zpětně se jako takový jeví celý film, který u klišé spjatých s citovým životem mileniálů začíná i končí, aniž by nahlédl za ně. 70% (19.11.2021)