Paríž, 13. obvod

Portrét generace, pro jejíž životy je příznačná nestabilita práce, bydlení, vztahů i identity (fragmentarizované digitálními technologiemi). Portrét světa, v němž ke splynutí dochází jen při sexu. Jinak jej charakterizuje oddělenost, zvýrazněná split screenem nebo četností konverzací na dálku, a kontrastnost, stále zpřítomňovaná i černobílou kamerou. Stejně jako životy postav, neukotvených, nacházejících se stále v pohybu, taky Audiardova milostná paneláková lyrika postrádá pevný bod, okolo něhož by se všechno točilo. Perspektivy se neustále střídají a mikropříběhy začínají nanovo (jako v mnohadílném seriálu), rytmus je nepravidelný, vztahy pomíjivé. Něco stabilnějšího vzniká velmi pomalu, jaksi mimochodem. Jen očekávání, zda nakonec něco vznikne, pozornost po celých sto minut neudrží. Musíte se napojit na hrdiny. Díky skvělým hercům a senzuální kameře, zohledňující víc fotogeničnost lokací než sociální rozměr života v určité části Paříže, to jde poměrně snadno. Závěr, přicházející bez hlubšího prozkoumání mnoha nastíněných témat (např. tíže kulturních tradic a rodinných i osobních traumat), je ale banální, a zpětně se jako takový jeví celý film, který u klišé spjatých s citovým životem mileniálů začíná i končí, aniž by nahlédl za ně. 70% (19.11.2021)

Skvele rozohratá partia, kedy po istom čase prechádzame na inú hlavnú postavu. Po hodine však z nejakého dôvodu filmu dochádza dych a svižné tempo sa zrazu mení na slimačie. V čom to je, ťažko povedať. Možno iba v tom, že ide o ďalšiu vzťahovú drámu, kde každý hľadá samého seba, spriaznenú dušu a zmysel života, skrátka ako vždy. A všetci sa k tomu musia dostať cez tony sexu, ako vždy. To nemusí byť nutne výčitka, problém je v skutočnosti oná strata tempa, kedy som mal nakoniec dojem, že film trval zhruba o hodinu dlhšie než v skutočnosti. (17.05.2022)

Minutá příležitost hned v několika směrech. Les Olympiades usilují o to podat výpověď o současné generaci třicátníků, kteří v životě nemají nic jisté: pracovně, sociálně, ani osobně. Sociální aspekt je zvýrazněný jednak situováním do té části Paříže, kam turista nezavítá, jednak dialogy, které vlastně podtrhávají totéž, co vidíme. Dobrý scénář sociálního filmu se pozná po tom, že problémy skrze dialogy neartikuluje přímo, což tady tak úplně neplatí. Ale nechť, pro snímek tahle rovina není až tak podstatná. Co se týče výpovědi o vztazích a soukromém životě "čerstvě dospělých", jde o lépe zacílenou sondu. Paříž, 13. obvod je v tomto směru poměrně přesným portrétem lidí, kteří nevědí, co přesně chtějí, tápou a hledají. Sex je poměrně neoddiskutovatenou součástí tohohle zápasu, takže dává smysl, že je ho spousta i na plátně. Co ale naprosto marginalizuje snahu tvůrců je romantický a dosti nesmyslný happy end, jemuž nic v předcházejícím ději nenahrává. (22.11.2021)

Pokus o zachycení evropské Tinder generace, který má oslovit právě její příslušníky. V mých očích troskotá proto, že příliš ulpívá na všem, co je fotogenické a líbivé, a dramatická stránka projektu tím trpí. Jde o typický příklad snímku, kdy mi režisér předkládá postavy, se kterými se podle jeho mínění mám ztotožnit a fandit jim, zatímco já je vnímám úplně v jiném světle. Kdybych měl dát pouze na své emoce, nadělil bych bez váhání kategorický odpad. Tak dalece jsme si tentokrát s mým oblíbeným Audiardem nesedli. Je zvláštní, že finský snímek Víkend na chatě, který pojednává o téže věkové kategorii zatížené podobnou citovou nestálostí a společenskou neukotveností, mě naopak nadchl a nadělil jsem mu plný počet hvězdiček. Tady mě snad jen s částečnou výjimkou Nory, kterou ale režisér manipuluje jinam, než bych si představoval, všichni příšerně iritovali, včetně explicitního zobrazení erotiky. Nikdy bych si nepomyslel, že skončím jako moralista, ale tady mám dojem, že vidím hodně sebestředné, nedospělé třicátníky, kteří si zadělávají na samotu a nebudou schopní vytvořit funkční rodiny. Celkový dojem: 35 %. (08.11.2022)

Od filmu jsem čekala více hloubky. Byl to takový lehký rychlý vhled do života pár singlistů, ale hodně klouzající po povrchu. Z protagonistů si u mě našla sympatie pouze právnička Nora, u které se projevil trochu nějaký hlubší dosah. Jinak takový přelet, který jak začal tak skončil. Nezanechalo to ve mě žádnou stopu, zamyšlení. Líbilo se mi černobílé provedení, ale ve srovnání s včera shlédnutém Přebíhání  vyhrává druhý film i po vizuální stránce. (19.11.2021)