Žiletky

Záležitost pro skalní fandy Psích Vojáků, pro lidi co v té době prožívali podobné obrazy. Filip Topol mladý dlouhovlasý, voják krátkovlasý, starý s vysokým čelem. Podívaná o sebedestrukční lásce, temné prostředí snad Veletžního paláce a kostelů Kutné Hory před jejich reinkarnací, prosvětlené barevným podzimem Jaroměřských pevností, doplněné skvělou hudbou. Na závěr trochu úletu, nic pro běžného diváka. (06.11.2007)

,,kam nesete tu mrtvolu? '' Tak jsem konečně viděl ty kultovní ,,nezávislé'' žiletky. V devadesátých mně to nějak uteklo. Tycův scénář byl hodně zvláštní a pokud mu prý navíc dodala šťávu účast Topola já to tak necítil. Psí vojáky jsem nikdy nemusel, verše Topola také ne. Nezbývá jen po dokoukání popřemýšlet, zda to byl opravdu árt a já byl mimo, nebo to árt nebyl a jen si to na něj hrálo. To že tomu nerozumíme nemusí nutně ještě znamenat, že je dílo geniální... Já chvílemi nechápal. Film mne zaujal lokálními scénkami, kamerou a místy opravdu úchvatnými interiéry. Zajímavý byl průlet kamery kolem motoráčku, záběry z komína i sakra hot sestřička Pergnerka... Dávám dvě hvězdy a tu třetí za ten komín. Mně by na něj nedostali ani za tučný honorář a to ani v létě... Dle mého názoru hodně přeceňovaná záležitost, kterou řada lidí pořádně nechápe, ale cítí že je in se k tomu hlásit. Pro milovníky kapely Psí vojáci pak tam je nepochybně pár věcí, které vidí, slyší a ocení jen oni... * * * (24.07.2014)

Radikální kombinace Kafky, Lynche a československé nové vlny hozená do trochu formalisticky hravého hávu. Takhle si nějak představuju, že by točil Juráček v době "neomezených možností". Nezastírám, že nebetyčné nadšení je z 80% způsobeno obrovským plátnem Světa techniky, na kterém jsem restaurované Žiletky viděl, ale čert to vem, forma konzumace taky dělá zážitek. Každopádně obrovský dík Ostrava Kamera Oko za tu možnost... Více Tyce do české kinematografie! 90 % (17.11.2019)

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se. (10.12.2021)

Jak píše má milá JaneElliot, s níž jsme byly zrovna před týdnem na frontmana Psích vojáků zavzpomínat v Lucerna music báru: "...sázkou na Filipa Topola sice film nezískal na uměleckých kvalitách, ale dostal tak vstupenku do mlhy undergroundu...." I jako pouhá kulisa k nádhernému soundtracku s ústředním skladbou ostrou a bolestnou tak, že vám otevře staré rány, Žiletky stojí za to. (21.06.2018)