Žiletky

"Nejkrásnější na světě je, když se dva až tři lidi mají rádi." Na začátku, jak skřípe lžičkou o hrnek, to bych ho normálně zabil a film by skončil po první minutě. Když jsem film viděl před dvaceti lety, vůbec mě nezaujal, pamatoval jsem si z něj jen Hrubešovou a scénu s komínem (ta je prostě parádní). Asi jsem potřeboval vyzrát. Vizuálně, (a hlavně) kamerou a hudbou úžasný film. Pergnerová překvapivě skvělý výkon. Žiletky jsou má druhá nejoblíbenější skladba od Psích vojáků. "Jedeme ve vlaku a v podstatě furt..." 4.5* (09.09.2018)

Pusté řezy žiletkou. Z každého řezu teče krev, ale dohromady jsou to jen povrchová zranění. Topol (ne)hraje a Hrubešová má krásný vlasy a prsa..a taky občas mluví sprostě. Mladej Hanák, kterej má rád život a mladá Pergerová, která má ráda... Žiletky jsou snem, ze kterého se stokrát za noc probudíte. Žiletky jsou vypitým rumem na ex, kdy jednotlivé doušky chutnají každý jinak, ale sladce, jenže když položíte prázdnou flašku na stůl, jen to s váma šlehne. Pez pocitu, bez výčitek. Žiletky sami sebe usvědčují, že se bojí výšek a jen ve chvíli, kdy nemají co ztratit, vyšvihnou se do takové výše, kam žádný jiný český film nemá koule na to se dostat. Žiletky jsou klip bez písně. Žiletky kloužou po těle a bohužel jen jedinej pohled z výše komína do hvězd je dokáže zatnout dostatečně hluboko do srdce. Žiletky jsou nedokončená pirueta baletky, která ví jak, ale ještě to neumí. Přijde vám tenhle koment nesrozumitelnej, roztříštěnej a zmatenej? To mě bohužel Žiletky taky... Přesto je to jeden z nejosobitějších počinů porevoluční éry a za to si zaslouží když ne chválu, tak aspoň pozornost. (10.09.2013)

Velmi zvláštní - a asi i nedoceněný - film, šlo by o něm dlouho přemýšlet. Hlavní postava mi zpočátku nebyla moc sympatická (vadil mi i ten modrý filtr kamery), nebavilo mě sledovat Andrejovo divné, někdy až nepochopitelné chování, jako když například vypije láhev rumu na ex, nebo když vyleze - závratím navzdory - na vysoký komín, z něhož odmítá slézt, o tom jeho věčném bloumání po ulicích a zapalování jedné od druhé nemluvě. Postrádal jsem tam navíc nějaký příběh, který by mě k tomu více připoutal. Nakonec jsem ale asi k Andrejovi sympatie přece jen našel - líbilo se mi, jak celou dobu toužil po stále stejné ženě (btw. Markéta Hrubešová podle mě není nijak zvlášť dobrá herečka, ale pro její půvaby mám slabost, a její výskyt v tomto filmu považuji za velké plus) a že zůstal svůj i po všem, co v tom filmu prožije. Samotný závěr se mi pak líbil moc a vyvolal ve mně velmi příjemné emoce, které ve mně doznívají ještě druhý den - myslím, že s odstupem mám tendenci ten film vnímat více kladně než při jeho sledování. Přesto je pro mě těžké si k němu více najít cestu, od Tyce jsem nikdy žádný jiný film neviděl, není to úplně můj filmový cup of tea, a jsem v podstatě i takřka nedotčen hudbou Psích vojáků nebo tvorbou obou bratrů Topolových, takže to pro mě nemá ten význam, jako pro lidi, kteří na tom vyrostli. Přesto je mi líto, že Filip zemřel tak mladý, a jsem rád, že jsem tento film nakonec mohl vidět, protože jsem si tak mohl odškrtnout jeden devadesátkový kult, který má nezpochybnitelné filmařské kvality, i když se mi nemusely příliš trefit do vkusu. (07.10.2019)

Po delší době viděno v letním kine na Dobráku a musím říct, že originalita z tohoto zvláštního snímku přímo teče! Parádní kamera, ty dlouhé obrazy, to je nádhera, hodně moc netradiční děj, výborný Filip Topol a v neposlední řadě skvělá a nenásilná hudba Psích vojáků. Snímek pro náročného diváka, každý si ho může vyložit jinak. Závěrečná píseň Žiletky už se stala kultem! Byl bych moc rád, kdyby film už konečně vyšel na Dvd, právem by si to zasloužil. EDIT. Konečně jsem si film mohl vychutnat v restaurované podobě a musím říct, že mě opět dostal pro svou až kafkovskou poetiku. Miluju tento nenapodobitelný kousek, kterému podlehne každý, kdo má otevřenou mysl. LFŠ UH 2021. (04.09.2011)

Žiletky Zdeňka Tyce jsou v kontextu českého filmu naprostým solitérem a v našem geografickém prostoru i zjevením. Film reflektující existenciální krizi středoevropského intelektuála (symptomatické jméno hlavního hrdiny - Andrej Chadima!) spíše jen omylem spojovaného s prostředím a fenoménem dobového undergroundu, film jako obrovská a přesná metafora nemožnosti intelektuálního úniku z české kotliny (symbolická scéna odlehlé koliby pod Karlovým mostem), film plný nádherné hudby Psích vojáků (zvláště závěrečné Žiletky se švenkem kamery do prázdnoty vesmíru plného hvězd; ale i motiv písně Chce se mi spát...), film s významovými přesahy, s poetikou hledání a s přístupem, který lze označit jako UMĚLECKÝ, film snažící se dávat odpověď, film plný symbolů (komín - absurdita protestu, Kristýna - symbol nedosažitelnosti, pouť, bloudění, páter noster...), film vybočující svým přístupem k barvě, černobílý i plný barev a barevného tónování odrážející psychický stav a nálady hlavního hrdiny (jasný odkaz k jinému intelektuálovi světového filmu Krzysztofu Kieslowskiému a jeho trilogii barev vznikající ve stejné době), film rozdělený na dvě nevyvážené, byť obě velmi důležité části - černobílou - popisnou a barevnou - symbolickou, film těžký, hloubavý, depresivní, přemýšlivý, mnohoznačný a mnohoúhelný... Spolu s Reifovou Postelí, režisérovým debutem a v poslední době se Štěstím Bohdana Slámy na dlouhou dobu jediný skutečně autorský film. (Škoda, že byl pro festival Berlinale zbaven své závěrečné barevné katarze...) (19.05.2007)