Loňský sníh

Otec Zahálka, povoláním truhlář, vychoval dva syny. Svému řemeslu nejen rozumí, ale jím i žije, neumí si představit, že by dělal něco jiného. Vždyť také s notnou dávkou oprávněné hrdosti a pýchy říká: „Na každý chalupě v Bratrouchově je něco vode mě. Nic z toho není fušovaný a vydrží to vo moc dýl než já.“ Syny má sice dva, ale nepotatil se mu žádný. A to starého Zahálku uvnitř hněte. Karel se už před léty rozhodl, že tátovo řemeslo pověsí na hřebík. Co dneska s truhlařinou, když v Praze bude mít daleko větší životní šance. Josef sice v tátově chalupě zůstal se ženou i dcerou, ale taky z truhlařiny zběhl. Za prací jezdí raději do blízké továrny.
Táta Karlovi nezabraňoval, aby šel „za lepším“. Když se bude umět čestně prosadit, dokázat sobě i druhým, že obstál a poradil si se všemi zádrhely, které ho v životě potkají... proč ne? Jenomže s Karlem to bylo jinak. Z místa ministerského náměstka po minulých letech politické krize musel vzhledem ke své činnosti odejít a v současné době jezdí s taxíkem. Karel se s touto změnou těžko vyrovnává a když po delší době přijíždí do rodné chalupy na oslavu tátových sedmdesátých narozenin, stydí se přiznat, jak to s ním ve skutečnosti dopadlo, a proto hraje dál před rodinou „divadýlko“. Mladšímu synu Josefovi nabídli funkci v krajském výboru strany a Josef se rozhodne, že ji přijme. Tak se z chalupy chystá odejít i druhý syn. (vaclavpe)