Nikto ma nemá rád

Tak možná nakonec zjistím, že Francouzská nová vlna nebude až tolik pro mě. Nevím. Truffaut sice dodal filmu krásný, pro nové vlny tak typický, vizuál, nicméně samotný příběh chlapce se mi vůbec nedotkl a já jsem tak vlastně neměl co prožívat. A to pak i zebe lepšího filmu nebudete mít velký zážitek. Velká škoda, protože přesně na podobný typ filmu mám často náladu a vždycky jsem myslel, že jsou pro mě. 6/10 (20.09.2013)

Mladý rebel Francois Truffault měl svou představu o tom, jak mají vypadat filmy. Psal tak dlouho tak kritické a drze recenze až nakonec natočil tento velmi provokativní film plný mladické drzosti a touhy točit, který upozorňuje na vzájemná nepochopení mezi generacemi, pokrytectví rodičů dětí apod. Témata, která jsou aktuální pořád. Navíc Truffault do filmu vtiskl kus svého vlastního dětství a svého hlavního herce Jeana-Pierra Leaúda nechal mnohdy improvizovat. Vznikl tak dokonale autentický a o to víc drsný film, který mě opravdu zasáhl a musím dát pět hvězd. (23.05.2019)

V prvním díle budoucí léaudovské pentalogie Truffaut s brilancí zralého umělce čistou filmovou řečí jakoby protokolu rýsuje obraz ne fungující rodiny, které zbývá čas na vše, s výjimkou problematického chlapce, který opravdu "roste jak dříví v lese". Mechanismus jeho neodvratného sociálního propadu působí až osudově a děsivě. Konec rozhodně není katastrofou; "pouze" je zřejmé, že máme co do činění s jinochem, který nebude prost asocializací po zbytek svého života. Koukolíkovský deprivant - ani hrubián, ani prvoplánový psychopat a tím méně infantil - stojí před námi v celé své mokvavé sociální nahotě a obnaženosti. Víc než hněv budí soucit a lítost. Do jisté míry. Za ní nastupuje neodvratná tvrdost. Tvrdost, která opravdu nic neřeší. Mladík se změnil. Už není zajatcem upjatých iniciačních obřadů minulého století. Osvobozen je však až příliš. Stejně jako naše doba. Osvobozen až k bezmezné neodpovědnosti. Tehdy jako dnes je typ, který ztělesňuje, už ne výjimečný, ale také v podstatě ještě ne převládající. Zlatá mládež tehdy začínala. Nepostřehnutelně. Krůček po krůčku stoupala k zářivým stupňům své nicneřešící sebestřednosti. V NIKDO MNE NEMÁ RÁD stojíme na počátku toho neradostného pohybu. (30.12.2007)

Úsměvné, ale a s přibývajícím časem čím dál víc smutné. Nutí mě to porovnávat s pozdějším režisérovým snímkem Kapesné, které oproti tomuto snímku zaostává jak v humoru (nejvíce mě pobavila scéna s tělocvikem), tak v práci s dětskými hrdiny (oba kamarádi mi přišli maximálně autentičtí). Kromě dospívání (vhodně podbarveného hezkou hudbou) mladého grázlíka se však řeší i vážnější otázky, jakými jsou opravdové přátelství, správná výchova či možnost/způsob polepšení/trestu. Na druhou stranu, některé pozdější události, které potkaly hlavního hrdinu, mi přišly spíš ze žánru science-fiction, než že by se opravdu mohly stát. Ale na chlapcův závěrečný tolik říkající pohled asi jen tak nezapomenu a celkově hodnotím silnými 4*. (14.06.2013)

Já ty francouzské filmy nové vlny moc nemusím. Jsou možná zajímavé a skvěle odtočené, ale chybí mi něco, co by mne do příběhu vneslo rychlostí blesku. Většinou zůstávám před branami filmu a nudím se. 400 Blows rozhodně není film poetický ani tvrdý, je to rádoby sonda do života třináctiletých děcek, kteří se neumí chovat. Spousta zvláštních momentů a víceméně prázdný děj. Čekal jsem teda větší terno. A rozpoložením to určitě nebylo. (09.11.2008)