Příběh Adély H.

Bylo to výborné, na druhou stranu mi ale něco říká, že už možná nebudu mít nikdy potřebu si to znovu pustit. Já totiž nejsem příznivcem filmů podle skutečných událostí. Vadí mi, že tu není prostor pro fabulaci, že se to bude odvíjet předem daným směrem a také to předvídatelně (často víme dopředu jak, protože ten příběh známe) skončí. Ale musím uznat, že tohle se velmi povedlo....takže možná se na to přece jen ještě někdy kouknu. (13.11.2008)

Šíleně, celým srdcem a celým tělem milující žena na svém příkladu dokazuje, že ryzí láska ve své podstatě není normální. Adéla nedokáže iracionalitu stavu zamilovanosti skrývat a postupně se vzdaluje okolnímu světu. Okolní svět, reprezentovaný duchovně i hmotně režisérem (ten jeden přímý pohled, který Adéle věnuje, není zrovna chápavý) si zas od nemocné hrdinky drží zdravý odstup. Své varování, kam až může jindy vlídněji pojímána oddanost zajít, Truffaut opět obohacuje (expresivními) románovými prvky. Nešetří dopisy ani knižními popisy a díky propojenosti hlavní postavy s jistou významnou osobností literatury mohl příběh zničující lásky obohatit o zamyšlení nad nelehkým údělem umělcovým. Je to film drásavý, vzhledem ke svému knižnímu charakteru dobře čtivý, navzdory svému knižnímu charakteru velmi autentický a především výtečně obsazený. Proměna Adjaniové bere dech a žádá slzy. 85% Zajímavé komentáře: Tsunami_X, Cushing (19.12.2008)

Oproti Dvěma Angličankám problém s diváckou lhostejností -- urvat emoce, zájem a soucit diváka se Adele H. nepodařilo. Na druhou stranu je zde zcela jasně rozkryto, PROČ ta žena takhle pitomě jednala. Láska je vždycky záludná a v tomhle případě zástupná. Za Adeliným hysterickým zamilováním hledejme spíše narcismus a komplex méněcennosti, hledání své vlastní hodnoty, svého smyslu ve světě, který vašeho otce považuje div ne za boha. Děti slavných rodičů to mívají těžké. A mimochodem -- až při shlédnutí tohoto filmu jsem pochopil, že deníky Adele Hugové byly (musely být) primárním inspiračním zdrojem pro Fowlesův fenomenální román Francouzova milenka, fenomenálně zfilmovaný Karlem Reizsem v 80. letech. (14.11.2008)

Bolest a utrpení si jde s láskou ruku v ruce. V tomto případě se nejedná o reklamní slogan BDSM salónu. S Truffautem jsem se již dávno shodl, že význam lásky je v nenaplnění. Síla spočívá ve snění, představách, touhách a vzpomínkách. Jde o tragický, nikdy nedokončený děj, směřující k smrti. Adéla je pro Pinsona přitažlivá jako Hugova dcera, evropský úlet, objekt dobývání. Její zamilovanost a posedlost, její podmanění ho odpuzuje. Žena je jako šelma. Po lovu, který je zároveň cílem, se stává pouze trofejí k chlubení. Domestifikací ztrácí atraktivitu. Adela se vzdává osobnosti, kterou dost možná nikdy neměla a oddává se touze, fanaticky jde za svým snem. Jenže právě to pro ni nutně znamená tragédii. Srdce Pinsona může mít pouze za předpokladu, že on nikdy nezíská to její. Svatba, po které Adela bytostně touží, je zcela nemožná. Propojenost bolesti a utrpení s láskou, libidem a příjemným prožitkem je Truffautem skvěle ztvárněno ve vzpomínkově snových scénách, kdy se spící Adele hodí hlavou myšlenky na smrt své sestry, ale její fyzický projev může být stejně tak krajně trpící jako vrcholně sexuální. Většina ze skvělého hraní krásné Isabelle Adjani je velmi minimalistického rázu. Spousta informací je v očích a "uvnitř". Většina myšlenek je nám sdělena i nahlas, ústy hlavní hrdinky, stejně jako hlasově doprovází psaní svých dopisů. Truffaut tak zdůrazňuje propojenost obou rovin - významnou roli vnitřního života. Jde o jakési psaní románu. Adela se radikálně rozkládá uvnitř, ale neztrácí nic ze své krásy. Vnější chátrání je reprezentováno opotřebováváním šatů, popřípadě nasazením brýlí. (12.12.2011)

Příběh Adély H., truffautovsky estetická romantická balada, je osobitým náhledem do esoterického stavu duše. Termín láska je zkoumán ze směru jednostranného zaměření absolutního propadnutí a posedlosti. Neutrální postoj a věcné zaujetí se soustředí na esoterické kompozice. Konfrontuje je se střídavým stavem nálady, aby polohy extrémismu romantického ideálu vyzdvihly objekt do antické velikosti. Fascinovaně a s pochopením pozoruje zmar genia v marastu nesprávně nastavené výhybky. Ohlédne se za dědičností a křehkou hranicí normality, akceptovatelnosti a šílenství. Hlavní postavou psychologické balady je Adèle Hugo alias Adèle Lewly (pozoruhodná Isabelle Adjani), šarmantní, vzdělaná a emancipovaná mladá dáma. Dědictví genia, přirozené nadání, tragické trauma a bezmezná oddanost poetickým ideálům. Vzor absolutní monogamní lásky se stal zajetím vyvoleného nejhlubšího prožitku a nezadržitelně pokračuje navzdory osudu. Smířlivost je střídána vztekem, vírou naděje, plačící prosbou, plamenným slibem, křehkou odevzdaností, zoufalým vyhrožováním a nikdy nekončící poutí. Esoterika duše je nejsilnější v kontrastech a rozporech vlastní duše. Hlavní mužskou postavou je Albert Pinson (sympatický Bruce Robinson), mladý anglický důstojník. Lehkomyslný i ctižádostivý. Oblíbený ve společnosti, přelétavý i navždy poznamenaný neměnnou konstantou. Výraznější postavou je paní Saunders (příjemná Sylvia Marriott), laskavá halifaxská domácí Adèlina kanadského pobytu. Z dalších rolí: neohrabaně okouzlený halifaxský knihkupec Whistler (Joseph Blatchley), kabaretní přesvědčivě falešný hypnotizér (Ivry Gitlis), vstřícný starý pan Saunders (Ruben Dorey), v zoufalství upozorněný soudce Johnstone (Raymond Falla), ochotný kočí Keaton (Clive Gillingham), kanadský lékař Murdock (Roger Martin), Pinsenův věrný ordonance (Carl Hathwell), či barbadoská pomocná ruka Madame Baa (Madame Louise). Truffautovy podmanivě odhalované stavy mysli velmi zdařile popisují směs zmatení a genia a střet krajností až do absurdní polohy romantického ideálu. Psychologicky působivé. (25.04.2018)