Boží ruka

Ve světle Spielbergovo Fablemans se ukázalo, že tohle sledování ranné životní cesty velkého filmaře a objevování jeho múz mi sedělo víc. Na jednu stranu Sorrentinovo tragické dětství. Na druhou stranu, i když ve formě art filmu, to bylo upřímné v každodenní běžnosti. Spielberg zdůrazňuje své velké životní osudy a pocity tak, že je vám jasné, jak je to velké a osudové. To tady u Sorrentina přichází jen tak mimoděk, jako život, skrze náznaky a nedořečenost, neúplnost. Hlavní postava tady chodí, kouká kolem a vnímá. Nejde o velká slova. Možná, že Spielberg se právě snaží VYSVĚTLIT to kouzlo a tu lásku, která ho provázela. Sorrentino to nechává na nás. Víc observace, ale furt observace něčeho vyjímečného a zvláštního a nečekaného. To má tu sílu. Zpětně si člověk může uvědomit jak ho všechno kdysi formovalo, ale furt to bylo tenkrát nenápadně součástí života. Zásadní momenty, ale zkrátka vyplynuté ze situace. Italská vášeň všechno jenom zdůraznila. (02.12.2022)

Lehce jinačí, než klasický Sorrentino. Ve filmu je použito mnohem méně diegetické hudby a až kýčovitých záběru (které i tak vypadají překrásně), než jsme byli zvyklí. Co však Boží ruka nedosahuje ve vizuálu dosahuje v tématech, kterých se dotýká. Film je totiž s největší pravděpodobností zatím nejdospělejší Sorrentino, a také režisérův nejvíce osobní snímek. Druhá polovina filmu je na mě až moc pomalá, avšak rozhodně se jedná o mnohem lepší film, než předchozí Oni a Silvio. (15.12.2021)

Autobio dané éry. Italiano, kozy, fotbal, Neapol a lehce groteskní, nebo možná typicky italská, rodina. Sorrentino spíš o atmosféře, z rodinné tragédie, k filmu. Je to tak akorát zajímavé, aby to drželo pozornost, lepší v druhé půli, ale moc takových snímků z takové doby neznám. 1/2 Lomnice. ItaliANo! 2/2 Libivá. "Tuf... tuf...tuf... tuf..." (23.08.2023)

Pocta ženám (i keď s istou mierou vulgarizovania), Neapolu, Maradonovi, futbalu a sčasti aj talianskemu filmu. Kvitujem upustenie od opulentného, miestami videoklipného štýlu z Veľkej nádhery a Mladosti (aj keď tieto filmy zbožňujem) a návrat Sorrentina k jeho ranej tvorbe. A áno, Sorrentinov Amarcord. (31.01.2022)

To, co je Roma pro Alfonsa Cuaróna, Belfast pro Kennetha Branagha, je Boží ruka pro další režisérskou legendu, Paola Sorrentina. Pojďme si vychutnat vzpomínky mladého studenta v 80. letech v Neapoli. Píše se rok 1984 a nikdo nevěří, že by Diego Armando Maradona odešel z Barcelony hrát do "svůdného města" v Kampánii. Přitom ta fotbalová stránka příběhu je dosti okrajová. No, příběhu, správněji jsem snímek již označil vzpomínkami, to je myslím trefnější a férovější. Dospívání charismatického kluka, který v dospělosti natočil takové snímky jako Božský, Velká nádhera (Zlatý glóbus 2013), Mládí a seriál Mladý papež... Mne doslova a do písmene pohltilo a užil jsem si každou vteřinu, úžasnou kameru, skvělého dvorního herce Toniho Servilla, sprostou mamá, otevřený italský humor vyšší střední třídy, česání puklinky i párty na Capri. Film je nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek loňského roku. (22.02.2022)