Paralelné matky

Paralelní matky jsou dalším skvělým počinem Pedra Almodóvara. V kině jsem je bohužel nestihl, přestože jsem se na ně dlouho těšil, tak alespoň nyní jsem si tento pro mě dosti značný rest konečně doplnil. Režisér stále ohromuje nesmírnou výtvarnou i obrazovou bravurou a výjimečnými hereckými výkony (klasicky dokonalá Penélope Cruz a překvapivě vyspělá Milena Smit). Na rozdíl od svých dřívějších, bizarně i dojemně výstředních děl přidává tentokrát i určitý společenský přesah v podobě aktuálních úvah o vlastní historii a nemožnosti věčné lži. Film je to prostý, chvílemi až triviálně melodramatický, avšak v klíčovém momentu Almodóvar zařadí na plný pohon; nikoliv vypočítaný předem, nýbrž osudově přirozený nával emocí v závěru filmu veškeré potenciálně negativní připomínky jakoby vymetá z divácké paměti. Je až s obdivem, že kultovní tvůrce, kdysi hýřivý provokatér a energický vypravěč, v pozdním období své kariéry točí čím dál tím více údernější a údernější filmy; a také osobnější. Předchozí (částečně autobiografická) Bolest a sláva mě smetla ještě o něco více, ale i tak jsou Paralelní matky půvabným (a opětovným) režisérovým vyznáním se ženské emancipaci i rodné zemi, a především pak krásnou filmovou podívanou, která nenechá jedno oko suché. 75%. (11.06.2023)

WE SHOULD ALL BE FEMINISTS Těžko lze přijít s random almodóvarovštějším titulem, než Madres Paralelas, a to i když si odmyslíte, že ho známe od Rozervaných objetí. Přesto jakoby se Almodóvar pokoušel dělat všechno i trochu jinak: Natočil film o matkách, v němž je nositelem klíčové rodičovské intuice heterosexuální muž. On, který kdysi diváka freneticky doslova mrdal  okázalými nápady od titulků k titulkům, nechává dnes filmařskou náruživost prýštit pozvolněji a erupcemi typu lesbické vzplanutí za tónů Summertime od Janis Joplin spíše šetří. Ať už jde o promyšlenou umírněnost nebo symptom nastupující filmařské impotence, výsledkem je společně s neobvyklým akcentováním politických a historických motivů něco velmi nečekaného - příjemně tlumená divácká zkušenost. (30.09.2022)

Zprvu jsem se těšil na to, že film bude pojednávat o komplikovaném dědictví španělské občanské války... pak se to trochu zvrhlo v, byť lehce fascinující, příběh, na jehož námět lze civět s nevěřícně otevřenou pusou, asi jako když si zajímavá Milena Smit se rty jako Arwen četla genetickou zprávu. Proč to ale všechno vypadá jako kdyby Woody Allen točil telenovelu, nebo co chtěl vlastně Almodóvar nakonec vyprávět, to popravdě netuším. (26.01.2024)

Na Paralelných matkách je toho veľa, čo si môžete užiť. Film má skvelé výkony a najmä Penélope Cruz, ktorá kradne film pre seba. Príbeh je možno jediná oblasť, v ktorej som mal pocit, že mu niečo chýba. Občas to bolo pre mňa trochu chaotické a malo to príliš veľa smerov. V témach bol pekný kontrast so zameraním na minulosť oproti novému materstvu, ale na mňa to bolo trochu nesúrodé. Napriek tomu som si príbeh a film užil. Na jeho vrchole bolo niekoľko emocionálnych momentov s skvelými dialógmi. 6,5/10 (26.12.2023)

Z Almodóvara ve druhé dekádě 21. století už úplně vyčpěla campová estetika, ale pořád je to starý dobrý Pedro, který točí, jak nejlépe umí. Paralelní matky čtu předně jako poctu Penélope Cruz, která si zopakovala volverovská putování z města na vesnici a zase zpět. Rossy de Palma je kouzelná jako vždy! (21.02.2022)