K zemi hleď!

K zemi hleď! je podbízivá fraška, která se ani nesnaží zakrýt, že jejím hlavním účelem je zesměšňování "druhé strany" polarizované společnosti. A na můj vkus to s tou fraškovitostí příliš přehání. Bohulibá snaha, která zjevně stála za vznikem filmu, totiž poukázat na neřešení hrozby globálních změn klimatu, je utopená v záplavě gagů kolísavé úrovně, které se po krátké době začnou do značné míry opakovat a jejich pointa se stane předvídatelnou. Navíc samotná metafora komety ohrožující život na Zemi je příliš zjednodušující a extrémní na to, aby podnítila reflexi - byť humornou - současného stavu debaty na toto téma (a stejně zjednodušeně a extrémně zobrazuje i mezilidské vztahy). Ano, vtipy na adresu Trumpova elektorátu (a celé mašinerie kolem) v tomto filmu jsou občas (pro liberála) zábavné, jejich konzumace však vyvolává (alespoň u mě) divnou pachuť déjà vu bez katarze; podivný pocit, že se koukám na věci, které mě v reálném životě neskutečně iritují, ale nějaké uspokojení, že se z těch věcí alespoň udělá legrace, se - oproti očekávání - nedostavuje (snad protože McKay zvolil přesně ten primitivní způsob, který nic neřeší). Nikoho k uznání existence problému a nutnosti jeho rychlého řešení (změny klimatu nebo aktuálně covid) nepřesvědčíme tím, že mu povýšeně budeme říkat, že je blbec... Film tohle dělá. Sice správně poukazuje na mediální cynismus, politický oportunismus, antiintelektuální tendence a negativní vliv technologických korporací na životy obyčejných lidí i celých společností, avšak činí tak prvoplánově a selhává v tom hlavním, co dělá satiru satirou: kritika přesahem. Vlastně pouze ukazuje, co je zjevné, a nekritizuje - pouze zesměšňuje, a to na úrovni Baldwinova fraškovitého ztvárnění Trumpa v Saturday Night Live (a nataženě do neúměrné délky). V tomto smyslu film může fungovat jako pouhý ventil frustrace, nikoli jako relevantní příspěvek "kulturní fronty" do debaty o řešení jakéhokoli problému (tedy nulový přesah + jednoduchý humor na první signální; chápu, že je těžké v dnešní době Trumpů a Babišů dělat satiru, ale pouze "ukázat" Trumpa a jeho příznivce a jeho/jejich absurdní chování ještě posunout do většího extrému prostě není humorné...). Navíc McKay sám zhusta využívá to, co tak posměšně ukazuje: Svůj film postavil na povrchní řachandě, v níž zástupci elit a pohádkově bohatých a angažovaných celebrit (DiCaprio, Streep, Blanchet, Lawrence atd.) prostřednictvím globální technologické platformy (Netflix) zneužívají své diváky a jejich frustraci pro svůj "boj", a to prvoplánovým povýšeným vysmíváním se těm méně šťastným, kteří naopak zase svoji frustraci ventilují vzdornou vírou v jiné elity a jiné globální platformy. Film, který je v celku dost roztříštěný a jako komplexní satira vůbec nefunguje, je nakonec nejsilnější ve vážných momentech, zejm. ve finální scéně rodinné večeře, kdy se dobře manifestuje potřeba kolektivního semknutí a odmítnutí prázdných únikových berliček založených na sebestřednosti a nezdravém individualismu. Příznačně pro tento film jsou tyto dobré momenty vzápětí rozmělněny v kaši trapnosti zbytečných titulkových scén. (31.12.2021) (menej) (viac)