Želary

Tady se názory na tenhle historicky velkokapacitní film ženou od těch nejvyšších po ty nejnižší a já se nestačím divit. Želary nejsou špatný film, rozhodně se od průměrné české tvorby hodně vyjímají, ale proč to je všechno takové? to nedokážu pochopit. Já se teda dost dobře u filmu přiměřeně nudil, chvilku jo, pak zas ne, ale zase je to furt dost vážné téma na druhou stranu, no a furt tam jsou ti nejlepší herci, které v Česku můžeme vidět, že ty čtyři hvězdičky si to beztak zaslouží ať chci nebo ne. Jen bych o tom teda pro příště rozhodně nechtěl slyšet. Já nevím proč ale už mám zaryto, že u českých filmů se radši zasměju, než abych sledoval tak vážné tváře... (01.01.2006)

Pár much by se našlo - tenhle styl moderní české kinematografii ale celkem sedí a nebudu se tolik zlobit, jestli jí ještě nějakou dobu vydrží. Možná by neškodilo nasazovat více neokoukaných váří. Nic proti Jaroslavu Duškovi, ale začíná ho být poněkud příliš. Na druhou stranu sázka na jistotu v podobě rozkošné roličky Jana Třísky vyšla na jedničku a jeho svérázný horal byl možná i nejrázovitější a nejsympatičtější figurkou celého filmu. Na snímku je poznat, že čerpá ze silné předlohy a její potenciál nebyl rozhodně promarněn - neříkám, že by to nešlo ještě o něco lépe. (02.01.2006)

Želary jsou obrovské české filmové dílko. Rozmáchlá až ohromující výpravná stránka, příroda a lidské příběhy z konce světa, na kterém není obživa a starost o rodinu žádnou procházkou růžovou zahradou. Vedlejší role si nezaslouží nic menšího než velké uznání a jsou jednoznačným kladem Želar, jenže je tu ono známé "ale". Když už připustím, že mě rudovlasá divoženka Anna svým hereckým výkonem přesvědčila o reálnosti přerodu "městského dítěte" v životem zk(o)ušenou horalku hluboce milující toho svého drsňáka s dobrým srdcem, pořád nemůžu přejít ten konec, který je jako z Angeliky. Nemyslím ono konečně uším a očím široké veřejnosti přednesené "slovo o pluku Igorově" - to je třeba ocenit, i když ne jako novum nebo nedejbože bourání nějakých tabu. Jde mi o osud té pro film stěžejní lásky...to pardon, ale co je moc, to je moc. Ve srovnání s tím co předcházelo je to sice část malá, ale nemůžu s čistým svědomím jít přes sebe samého a přes 70%. (07.10.2006)

Vychvalované dílo Hřebejkova týmu očekáváním, která vyvolalo, odolalo vcelku důsledně. Relativně velký počet jalově zpracovaných scén ruší původní velkorysý půdorys a dává mu rozporuplné vyznění. Hodně zachraňují výkony protagonistů v hlavních rolích, v některých obrazech je však jejich úloha zvláště nevděčná. ŽELARY ovšem i tak zůstávají velkým činem, jehož tíhu nesou převážně její protagonisté - právě tak Donutil jako Aňa Geislerová či György Cserhalmi. Místy je možné dovědět se řadu podstatných věcí-detailů ze všedního dne konspirace s vědomím, že takto přežily stovky a tisíce mužů a žen. Anebo zahynuly. Scény z vesnického života a kontrast životních stylů českého města a slovenského venkova jsou asi nejpůsobivějšími částmi ŽELAR. V kontextu devadesátých let - navzdory popsaným výhradám - jde o dílo nadprůměrné s dosti důvodnou nadějí na nadčasovou kvalitu. (03.01.2008)

Hlboké a smutné ako lesy okolo Želarov. Ako ľudia ktorý tvoria samostanú a uzavretú komunitu. Možno nebolo všetko tak, ako by sme predpokladali, ale v stave ohrozenia je mnohé iné. Ja si viem predstaviť, že by to mohlo byť práve takto a celé v jednom s hudbou, prírodou, drsnosťou a láskou to vo mne vyvolalo dojatie i spokojnosť. Mne osobne to na výborný film stačí. (02.01.2006)