Kanárská spojka

Překvapuje mě tak odsuzující hodnocení, stejně jako udělení "plyšáka". Protože jde zřejmě o naprosté nepochopení záměru autorů. Je to skvělá parodie, nebo spíš "parodie na parodii", je to plné vtipných momentů, jdoucích někdy tak rychle po sobě, že je leckdo ani nezaznamená. Film jsem viděla poprvé, když byl nový a teď po letech se mi zdá ještě lepší. Soukromě mě pak potěšila hudba a účast Michala Penka, který se právě v této době úspěšně vrací na hudební scénu. (10.11.2023)

Vskutku po všech stránkách originální snímek, který jde ve stopách nejrůznějších Bláznivých střel a Žhavých výstřelů (i když pravdou je, že přímo tyto parodie paroduje). Snad by se i nabízelo srovnání s parodiemi Oldřicha Lipského, ovšem zde hraje prim devadesátková ujetost a vrhání se do všeho po hlavě (třeba i do točení filmu takřka bez scénáře). Na rozdíl od nejrůznějších Fialek a Hotýlků v srdci Evropy je však patrné, že s tímto filmem si někdo práci dát chtěl a navzdory přiznané dávce amatérismu a improvizace ve filmu nevidím odfláknutost, která je jinak pro značnou část české filmové tvorby po roce 1990 typická. Gagy vystupují z děje nečekaně, některé jsou výstřelem naprázdno, jiné zastihnou člověka nepřipraveného. Ale musím říci, že jsem se pobavil opravdu dobře a zdejší hodnocení mi přijde dost nespravedlivé. (20.01.2021)

Parodie na parodii. Protože ze všech slavných filmů, na které se tady odkazuje, vypadá, že Spojka cílí nejvíce na Limonádového Joa. Občas se zde povede opravdu vtipně absurdní fórek nebo situace, ovšem většinou je to podáno nezajímavě a nudně. A o trapné scénky tu rozhodně nouze není. Hraje tady skoro celá naše tehdejší herecká špička, někteří z nich ve svých nejlepších letech, už kvůli nim bych film nemohla hodit do odpadu. Někteří komentátoři naznačují že tato komedie byla nepochopena a nedoceněna dobou vzniku, já bohužel ty kvality nevidím ani skoro po třiceti letech od jejího natočení. (13.02.2020)

Plyšový lev poprvé. Aneb co se vlastně stalo? Ivo Trajkov se propůjčil k výrobě filmového tvaru, který se stal naprosto typickou žánrovou odnoží českých devadesátek. Záchvat svobody a rozdělení ČSR muselo v přímém přenosu vypadat přesně jako tahle Kanárská spojka. K ritu se dostal jako hudební skladatel a téměř herec Michal Penk, autorem plakátu a rovněž hereckým debutantem je tu i Jan Saudek se svým harémem včetně Sáry. Co jméno, to samostatný příběh toho, jak se kdo vyrovnal se svou kariérou v onom neklidném roce 1993. Zcela v duchu doby jsou tu rovným dílem poděleni Češi i Slováci, takže proti sobě stojí tým Lasica, Labuda, Satinský a pro změnu Vinklář, Kopecký a Huba je černou ovcí na české straně. Svým způsobem je to rozkoš, ale jen pro pokročilé konzumenty toho národního pokladu jménem kinematografie. Těžko uvěřit, že pod jiným režijním vedením duo Roden/Chýlková (zejména u Pavláskové) dokázalo sehrát cosi skvělého a zde se tak prázdně pitvoří. Na druhou stranu Lucie Zedníčková si pouze zopakovala parodický tón z Kouře a zdejší roli opřela hlavně o šíleně přeexponované kostýmy. A v naprostém kontrastu k tomu všemu si svou tvář zachoval Miroslav Táborský, jehož výkon cele odpovídal nevděčné roli Rudolfa Valentina '93. Souhrnně je to nedocenitelný skanzen bizarní doby, ve kterém budou mít všechny další generace co objevovat a je škoda, že to není taková televizní trvalka jako například devadesátkový Soukup. (15.05.2015)

Ideální na bolení hlavy, ani Becherovka nepomůže… Ivo Trajkov natočil asi vůbec nejabsurdnější počin devadesátých let. Nepochopím asi nikdy, co přesně chtěl říct, ale jisté znaky jsou čitelné. Pod mixem žánrů se skrývá parodie na westerny či gangsterky (s gore efekty!), prostředí se střídají podobně nerytmicky jako v moderních amerických parodiích a především zcela nerespektují jakýkoli koncept. Trajkov si pro legraci nahodil asi pět zápletek, jenže s nimi vůbec nehýbe a veškerý „posun“ souvisí s neustálým přeskupováním postav ve smyslu -> před minutou byl s tím, za minutu s nepřítelem, za další s nepřítelem nepřítele. Musel to být zábavný přístup během fáze natáčení, protože scénář evidentně NEBYL, jenže tak velký tvůrce debutující Trajkov není, aby tím zabavil dvě hodiny, a nekonečné zvraty ve stylu Lipského „Joea“ se neskutečně znechutí. Parodování klišé (romantických, hudebních manýr) je pak možná přesné, ale neuvěřitelně toporné. Často pro přehrávání herců (Rodenův pláč Trajkov žene až k nesnesení), často pro celkovou tvůrčí neschopnost. Přitom je filmu škoda. Kanárská spojka je místy silně sebereflexivní a ironická (přiznává, že je blbá...), když třeba poslíček z novinami vyvolává „Roden už nebude hrát s Trajkovem“ či když slyšíte zprávu o zdrcující kritice Kanárské spojky v televizi (!), vidíte možnosti. Navíc tento mladý tvůrce určitě není neznalý, výchozí záběr se točí kolem odkazů k Lawrencovi z Arábie a v jedné scéně je dokonce vtipně uvozen („To je Don Omar či Rudolph Valentino?“), přičemž Trajkov inscenuje jakoby němý záběr s velkým důvtipem. Snesitelné je i Kopeckého adorování Al Caponeho či slovenské vsuvky ve stylu „všetko má koreně u nás na Dunaji“. Jenže každá drobná perlička zapadá při vzpomínce na zbytek, v němž je Kopeckého a jiných matadorů málo, zatímco trapný Táborský s přehánějícím Rodenem dominují. Ke konci je to tak strašná křeč a trapnost (+ nechutnost za scénu u Nuseláku), že chuť na panáka Becherovky spolehlivě zapudí. Tak zpotvořený experiment se nevidí často, je to k nepochopení. Vzhledem k taktnímu mlčení by mě ani nepřekvapila kultovnost „spojky“ po letech. A pokud ne toto, tak Roden má v záloze podobně obskurní Massebu (nebo to bude Don Gio?), jak vidět, velké množství pochybných děl čeká na „objevení“. Připíjím na zdraví, budoucí fanoušci…! (03.12.2005)