Nakupovači peria

Petrovič si povedal, že hlavnou postavou filmu z rómskej osady bude tamojší najväčší debil. Našťastie ho Bekim Fehmiu stvárňuje vierohodne, a tak sa z filmu nikdy nestane paródia na život v osade. Mimochodom mi trochu pripomenul Belmonda v Na konci s dychom. Bora na čo siahne, to dopadne zle a tak je celkom predvídateľné, kam sa bude príbeh uberať. Máme tu kombináciu vtipných momentov typu running jokeu s televízorom a drastickými dramatickými scénami typu bitky mladého dievčaťa a tento prístup nemusí sadnúť každému. Prečo patria Nakupovači peria medzi vrchol vtedajšej vlny juhoslovanského filmu v rámci silnej konkurencie úplne nechápem, každopádne nejde o žiadnu nudu, stále sa niečo deje, nech je to vtipné, dramatické, alebo až nepríjemné na sledovanie. (05.11.2022)

Překvapivě technicky nedokonalý (skript!!!) film, značně iritující a ...realistický. Žádné barevné ...jdou do nebe anebo tak něco se tu nekoná. Ani Růžové sny nejsou dost festovní. Tohle je opravdu bída uprostřed rozbahněné Vojvodiny v zimě a jí se přizpůsobivší nepřizpůsobiví. Skvělý Fehmiu; Belmondo by si s ním nezadal. (27.07.2023)

Realistický vhled do drsného života Romů, natočený v oblasti Vojvodina, se po oceněních v Cannes, další nominaci na Oscara a prodeji do desítek zemí stal úspěchem Petrovićova objektivizovaného, přesto plnohodnotně zaníceného autorského pojetí, v němž tentokrát (spíše posmutnělé) cikánské písně doprovází epizody vzájemných svárů, podvodů, soupeření, vztahů i odplat a namísto spíše bezstarostné, idealizovanější atmosféry pozdějších Kusturicových „cikánských“ filmů v příběhu dominují kontrasty temperamentu a existenciální tíže skutečných životních podmínek, spontánnosti povah, vedoucích přes vášeň k násilí a tragédiím. Figurou, na kterou se soustředí pozornost, je přitom podvodný zkupovatel peří Bora (Bekim Fehmiu), jenž odolává místním konfliktům i policii a svým (belmondovským) šarmem získává srdce dívky Tisy, ačkoliv je sám ve svazku se starší zpěvačkou Lenče. Syrový a narativně rozvolněný vývoj přitom zahrnuje i střet s bílou civilizací, když se Tisa snaží dostat do Bělehradu (a je cestou zneužita a bezohledně pohozena cizími řidiči dodávky). Hodnotu, jež má viditelně i dokumentaristický ráz, stvrzuje pak závěr snímku, kde srbští policisté ve vsi pátrají po zmizelém Borovi a do popředí se dostávají autentické záběry místních lidí. (03.01.2013)

Prozatím to nejlepší, co jsem měl možnost z jugoslávské kinematografie zhlédnout. Nákupčí peří přináší syrový, naturalistický a ničím nepřikrášlený pohled na život cikánské komunity v místech, kde se doslova zastavil čas. Podmínky, ve kterých cikáni přebývají, jsou často velmi primitivní. Krutě realistický vhled na vzájemné vztahy a konfrontace mezi obyvateli malé vesničky je oproštěn idealizování či moralizování, zobrazené ale nevyvolává v divákovi pocit pochopení nebo snad lítosti. Autenticitu ještě více posiluje fakt, že Petrović většinu rolí svěřil nehercům. Snímek mi často připomínal (zřejmě díky práci s neherci) některá díla české nové vlny a pozdního italského neorealismu. Aleksandar Petrović (režisér i scénárista) se svým filmem sklízel úspěchy snad na všech frontách. Příliš často se nestává, aby film s tak silně uměleckými rysy získal přízeň současně u kritiků i diváků, leč Nákupčímu peří se to dokonale podařilo a svou pouť zakončil Oscarovou nominací, zlatou sošku si ale nakonec odnesly Ostře sledované vlaky. (05.01.2008)

(KB - J) NÁKUPČÍ PEŘÍ je opravdu výlučný snímek, protože vyobrazení romských obyvatel neodpovídá ani jednomu ze dvou převládajících poetických trendů. Setkáváme se buď se sociálně-kritickým přístupem, kladoucím důraz na negativní jevy spojené s danou komunitou, nebo lyrizujícím, vyzdvihujícím to pozitivní v podobě dovedností, jako je zpěv atd. Obě poetické tradice jsou ale do určité míry rasistické, protože první většinou skončí u neschopnosti vymanit se z dané role a nepřijetí pomoci od humanitárně založených bílých bratří, druhá potvrzuje stereotypní představy bílého etnika o cikánech, kteří mají určitý nepopíratelný talent, ale jejich způsob života je společensky nepřijatelný z důvodu vyznávání odlišných norem. K vyzdvihování třetího celovečerního filmu Aleksandara Peroviće zmiňovaná výlučnost nestačí, protože se ukazuje, že je pouhou slepou uličkou, na kterou další kinematografická díla nenavazovala. Pozice "odchylky" je navíc problematická tím, že film po celou dobu trvání lavíruje mezi oběma dominantními poetickými tradicemi, ale nepřiklání se ani k jedné. Dochází ke střídání sociálně-kritických aspektů, které jsou ovšem zlehčovány (prohra všeho v kartách a reakce manželky, prodej dcer), s lyrizujícími momenty, které ale při opakovaných zhlédnutích ztrácejí na působivosti, protože jsou zpětně motivovány (peří poletující z náklaďáku jako akt z opilosti ad.). Přesto je nutné ocenit, že se i přes omezenost vyprávění na titulního Nákupčího peří preferuje nezúčastněně dokumentární - zaznamenávající - pohled, čemuž odpovídá i dominance detailů v dialogových pasáží a celků v davových exteriérových scénách. Následkem toho je ale struktura velmi rozvolněná, když jde o sled etnografických epizodek, a délka by mohla být jak hodinu a půl, tak klidně i dvojnásobek. (29.09.2012)