Svět na drátě

V prvním díle jako by se Fassbinder ještě učil. Je tam spousta přeestetizovaných ptákovin, nešikovností a balastu, v nichž ho poznávám. A spousta vtipného. Druhý díl je směrem ke konci překvapivě jiný - je dobře zvládnutý řemeslně, některé momenty střihové skladby jsou dodnes moderní, kamera je rozpoutanější - až to připomínalo Rivetta sedmdesátek. Nebavila mě přejatá hudba. Funguje tu dokonale braková předloha - i na začátku jako barvotisková pitomost, i doby odkaz na melodrama a nakonec vlastně i jako věc, která není nehluboká. Krom Godardova Alphaville a Matrixu mi to připomnělo i Rivettův Duel anebo Merry-Go-Round - s výhradou zcela jiné zápletky. Sedmdesátky-). Úžasný pro mě byl dovětek filmu v zatažené místnosti. To jsem shlédnul 3x. (12.07.2019)

„Nastupte si. Nemáte šanci uniknout...“ Nikdy jsem neviděl Matrix, na nějž teprve pomalu sbírám odvahu. O to raději jsem si po čase zopakoval zážitek z dnes již půl století starého sci-fi snímku na téma virtuální reality, v režii jednoho z progresivních tvůrců evropské (německé) kinematografie minulého století. Nejen rozjezd v prvním dílu se může zdát pomalý, nicméně komorní zpracování si mě získalo svou atmosférou. Fascinovalo mě sledovat výtvarně propracované kulisy futuristického ústavu a dalších interiérů, nápadité uhly kamery během dialogů, z nichž je každý nasnímán odlišně, často s využitím odrazů v zrcadlech a jiných sklech, i s bohatým hudebním doprovodem, v němž se vystřídají nejrůznější hudební styly. ____ Rainer Werner Fassbinder nečekaně po celý film kombinuje futuristickou a retro stylizaci. Netuším, nakolik tím myslel na potenciální diváky v budoucnu, ale právě přidané retro prvky pomáhají k tomu, že svět budoucnosti s telefonními budkami, černobílou televizí či psacího stroje v kanceláři (v budově jinak plné počítačů) tu díky hodně svébytné stylizaci nepůsobí tak úsměvně, jak by se u jiných sci-fi mohlo časem stát. První díl rozehrál napínavou noirovou detektivku v sci-fi kulisách, se stylově pojatými figurkami detektivů a výrazným hlavním protagonistem (Klaus Löwitsch), který začne pátrat nad záhadným zmizením svého kolegy na vlastní pěst. Ve druhém dílu přibývá víc psychologie, zvratů i gradující paranoidní atmosféry v obludné štvanici na člověka s nebezpečnou informací. K hodně povedeným za mě patří akční mysteriózní trojkombinace nástrah: vlčák, chata, strom – a následně může přiznívce žánru potěšit i delší cameo Eddieho Constatina z Alphavillu. Mne tedy potěšily i některé v rámci žánru netradiční scény kabaretního výstupu na obrazovce nebo návštěvy staré bytovky s oprýskanou zdí – přes silně futuristický ráz snímku jakoby tento chvilkový moment nenápadně ukázal, že i v budoucnosti budou vedle moderních staveb, nově vyvinutých technologií či luxusně drahých podniků v nejnovějším stylu existovat snad vždycky i místa, ve kterých jakoby se pokrok zastavil a zůstal v nich mnohem déle otisk starších časů (ať už ten otisk budeme vnímat pozitivně nebo jako zanedbání). [85%] (poprvé viděno v lednu 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů)  (21.12.2023)

Na filmu mě nejvíc upoutaly vizuální a zvuková složka, tedy výběr hudebních skladeb i zvuky všeobecně. Užívala jsem si tvary a barvy, při prohlídce institutu, bytů Freda a Evy, restaurací i kaváren. A téma je to ovšem nadčasové, vkrádají se člověku při sledování nejrůznější úvahy o tom, v jaké z realit, že to žijeme. (30.12.2023)

Připomíná to Godardovo Alphaville (zjevně zcela záměrně, Eddie Constantine se objeví v menší roli jako muž v Rolls-Royce), ale je to lepší, o dost. A nejenom to, jsou v tom citelné vlivy Kubricka (i toho Strausse se dočkáme), já osobně jsem si tam našla i Kmen Andromeda, THX 1138 a Tatiho Playtime. Fassbinderovi se podařilo nemožné. Zkombinoval moje oblíbené sci-fi filmy a vytvořil v dobrém smyslu slova velkofilm, beztrikové sci-fi, které působí velmi nadčasově. Nenechte se odradit stopáží, pokud vás to vtáhne, na čas ani nepomyslíte. Knižní předloha: Daniel Galouye - Simulacron-3. (22.08.2011)

Vytecne osobita adaptace romanu Simulacron-3. I pozdeji natoceny (a nepravem lehce zapomenuty) film Trinacte patro podle stejne predlohy dopadl velmi dobre, ale Fassbinder vykreslil atmosferu filmarsky naprosto dotazenym zpusobem. Vyprava a kamera jsou bez chyby, priznivcum 70. let polezou oci z dulku. A ta odtazite stihomamiva atmosfera! (V roce 2010 nastesti probehlo dukladne restaurovani pro vydani na BD, vice takovych pocinu). (30.11.2010)