V roce se třinácti úplňky

Fassbinder je citový vyděrač a navíc nositel morálních poselství, která ovšem svému divákovi předkládá s elegancí úderu pěsti nebo kopance do břicha. Samozřejmě na tom, co sděluje, je pořádný kus pravdy, jenže s jeho melodramaty mám často problémy a v tomto případě mi to navíc ani trochu neulehčil. Jeho hrdina je sice chudák, kterého je nutné politovat, ale zároveň je i notně nesympatický, slabošský a nerozhodný - a zároveň neskonale naivní. Film na silně přetaženou stopáž a některé scény jsou natočené těžkopádně. Některé naopak bravurně, ale vyvolávají tak tísnivý pocit, že je to ve finále kontraproduktivní. K nim patří např. dlouhá pasáž, kdy kamera na jatkách sleduje zabíjení, stahování, vyvrhování a porcování zvířat. Režisér chce vyvolat pocit maximálního odcizení a deziluze. Daří se mu to tak dobře, že vznikl z mého pohledu silně depresivní, nepříjemný film se stejně nepříjemným hlavním hrdinou, který intenzivně pracuje na své zkáze. Fassbinderův film je sice o problémech se sexuální identitou, ale v první řadě je to film o vyrovnávání se se svou minulostí a minulostí celé společnosti. Celkový dojem: 40 %. (02.12.2009)

Mé první setkání s filmografií Rainera Wernera Fassbindera, jemuž jsem po tomto snímku bezmezně propadl. Je to již spousta let, ale pamatuji si to skoro jako by to bylo včera, natolik na mě tento film tehdy zapůsobil. Výjimečná podívaná, které není rovno. Sekvence z jatek patří k tomu nejsugestivnějšímu, co jsem kdy viděl. (19.01.2013)

Rainer Werner Fassbinder vládne schopností klást pocity bytostně lidské, tedy ty jež máme všichni bez rozdílu, nad nejrůznější národní, třídní, rasové, sexuální, gendrové a jiné třenice, což vám velmi usnadňuje jakékoli vcítění - vše je přirozené, přesto, že z racionálního hlediska dost bizardní. Jeho gayové nikdy nejsou gayové, jeho transexuálové nejsou transexuálové - jsou především lidmi, což se ve filmu vidí zřídka. S tematikou jiné sexuální preference je to podobné jako s tzv. ženskou literaturou - literaturou pro ženy a tou, kterou ženy samy píší - obojí až na čestné vyjímky podivně stylizované. Bohužel. (22.11.2008)

Film, který v mé soukromé hitparádě depresivních filmů jasně vede. Hravě trumfne i taková esa, jako je "Saló" nebo "Tanec v temnotách". Filmařsky je to rozhodně výborný snímek, má silné téma a upřímnost výpovědi mu nelze upřít. Zároveň ve mně ale už od úvodní scény v parku vyvolával silný odpor a pocitů hnusu jsem se nedokázal zbavit až do konce. Scéna z jatek, do jejíchž syrových záběrů zní hlas hlavního hrdiny(ky) - to je jeden příklad mně nemilé estetiky za všechny. Fassbinder nikdy nebyl optimistický autor, jeho filmy mám přesto rád, ale tenhle nejmíň. (25.08.2007)

Přepsáno v lednu 2020. Film "V roce se třinácti úplňky" je tortura psychoanalýzy s poetickým vyznáním a v extravagantním afektu exhibicionisty. Frankfurtská balada se prodírá zjizvenou krajinou vnitřního světa, identifikuje příčiny i následky, malý poutník vyprahlou cestou umdlévá žízní a v samotném centru podstaty je silným zemětřesením smeten až k hladovějícímu jazyku tekutých písků. A právě v tu chvíli přestává platit všeobecná platnost života. Rainer Werner Fassbinder se pomocí předvědomí pokouší, i za pomoci mírného násilí, pátrat v bolestech nevědomí, a nejosobnější pocit viny s masochistickým zadostiučiněním vyžaduje své výstražné potrestání. A protože je to Fassbinder, nesmí scházet ani společenská a politická provokace. Hlavním prostředkem poezie psychoanalytického uvědomování podstaty lidského bytí je Elvira Weishaupt, ale dříve Erwin (pozoruhodný Volker Spengler), transsexuál v úzkosti osamělosti a niterné prázdnoty. Proti své vůli, avšak též z vlastního rozhodnutí je ostrakizován z bezpečných jistot života, svět se znenadání převrátil naruby a každičká částečka nekonečného vesmíru plní odlišné funkce hodnot a potřeb. Osamělost se stává nesnesitelně pálivou tíží. Hlavní ženskou postavou je Zora (příjemná Ingrid Caven), bezelstně zvědavá animírka. Je přitahována magickou silou osudového zvratu života a soucit se pere s vlastní potřebou a touhou. Důležitou postavou je Anton Saitz (zajímavý Gottfried John), mocný to kapitalistický obchodník. Společná minulost je již téměř zapomenutou a tak vzdálenou vzpomínkou, že na ni nelze navázat. Provokativní útok na fungování společnosti je tu nejhalasnější. Výraznou postavou je Irene Weishaupt (příjemná Elisabeth Trissenaar), Erwinova manželka v kamarádském odloučení. Manželství je více pouhou neosobní vzpomínkou, než cílem a nutkavou potřebou. Výraznější postavou je Gudrun (sympatická Lilo Pempeit), stará řádová sestra sirotčince. Je klíčem k pochopení deformace vnitřního světa, a ani bůh není laskavým dobrodincem. K výraznějším postavám patří také J. Smolik (příjemný Günther Kaufmann), spolehlivý osobní ochránce a řidič mocného Antona. Povinnosti jsou preferovány i v době zármutku tragédie. Z dalších rolí: již téměř dospělá dcera Erwina a Irene na počátku vlastního života Marie-Ann Weishaupt (Eva Mattes), spisovatel a novinář s nejasným pocitem viny Burghard Hauser (Gerhard Zwerenz), jeho životní partnerka Sybille (Isolde Barth), Elviru opouštějící partner Christoph Hacker (Karl Scheydt), z reality odtržený muž s podivným snem (Walter Bockmayer), filozofující sebevrah (Bob Dorsay), či zatrpklý bývalý Antonův zaměstnanec (Peter Kollek). Film "V roce se třinácti úplňky" má extravagantně dráždivou formu niterné úzkosti, přesto má poezie stále výraznou převahu nad gestem manýru. Disharmonie nitra cíleně využívá nekonformní výrazové prostředky a nestydí se za svůj pláč bolesti před veřejností. Zazní zde čeština, jatka jsou romantickým vyznáním. Pozoruhodný niterný prožitek! (25.11.2009)