Jednoducho formalita

Roman Polanski a Gérard Gepardieu. Slavný režisér a možná ještě slavnější herec, to jsou hlavní protagonisté našeho příběhu, ostatní, ti jsou jen křoví. I když se ten prvně jmenovaný hodně snaží, přece jen, herectví není jeho parketa a Gerárd, ten mu hlavně ve druhé polovině ukazuje, jak báječný je to herec. Strhující psychologický duel dvou můžů, v promáčené policejní služebně, natočený skoro v jedné místnosti. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem byl po konci chytřejší, než před začátkem, takže zhlédnu ještě možná někdy znovu. (23.01.2015)

Občas mi to tak trochu připomínalo rozhovory dvou silných osobností Raskolnikova a Petroviče ze Zločinu a trestu, i když tady ta hra kočky s myší nebyla tak výrazná a samozřejmě i to vyznění nakonec bylo úplně o něčem jiném, což ovšem nelze rozebírat bez znalosti konečné pointy, která mně nejen překvapila, ale zároveń posunula kvality filmu o nějaký ten level nahoru. Ale není to ten případ, kdy jsem si řekla, že je to vymakané a já to nečekala (i když jsem to vážně nečekala), spíše to prohloubilo můj zážitek z celého snímku, ke kterému bych k charakteristice krimi/thriler přidala ještě drama, protože tohle je především drama. Gepardieu mně svým herectvím příjemně překvapil už ve Válce policajtů, ale nečekala jsem tak dobrý výkon od Romana Polanského. Tohle je film, který vás přinutí přemýšlet. (21.04.2013)

Francouzsko-italská spolupráce = komorní drama těch nejvyšších kvalit. Omezený prostor, důraz na dialogy, gradující atmosféra, suverénní herecké výkony (především Gerard si celý film ukousnul pro sebe, Polanského mám radši spíš za kamerou). Přesně tak se mi to zamlouvá. Je vidět, že Tornatore má vzor v Alfredu Hitchcockovi, protože jak si vysvětlit kriminální zápletku s dramatickými nájezdy kamery či vytvoření tak nečekaného střihu, momentů a neustálé hraní si s divákem? Ani se nechce věřit, že stačí půl tuctu osob, polorozpadlé komisařství a jeden nevysvětlený zločin. Večer plný deště a nevyjasněných událostí navíc umocňuje Morriconeho skličující hudba (především ve zkratkovitých flashbacích je to opravdu psychodelické) a ta surrealistická pointa! Ještě pár minut jsem si to musel srovnat v hlavě a zároveň s ní kroutit. Jsem nesmírně poctěn, že jsem "zakopnul" o takový scénář. Druhé zhlédnutí podmínkou. (25.05.2008)

Ze začátku to vypadalo docela slibně, ale postupně jsem pochopil, že to jako neni žádná obyčejná detektivka, ale nějakej "chytrej" film. Všechny ty podivný kecy mě přestaly bavit a asi tak v půlce jsem si musel dát přestávku. Druhej den jsem to teda dokoukal, ale považuju to za ztracenej čas. Prostě 1,5 hod jsem poslouchal nějaký nesmyslný rozhovory dvou lidí, který mi připadali jako blázni nebo feťáci, abych se na konci dočkal rozuzlení, který aspoň pro mě bylo do jistý míry překvapivý. Ten konec trochu napravil dojem z celýho filmu. Jinak bych snad uvažoval i o odpadu. (07.03.2018)

Průtrž mračen, od místa činu/nečinu prchá vrah/nevrah/sebevrah; všichni znají jméno Onoff, ale ani on sám neví, co všechno zahrnuje, co se pod ním skrývá. Pod pichlavými očky psychoanalytika, komisaře Polanského, v dešti, který proniká vším, střechou podivného komisařství i clonou zmatené mysli, se skládá puzzle muže (zde naprosto skvělý Gérard Depardieu), který prochází destrukční krizí středního věku, krizí uměleckou i mileneckou. Nepíšící propisky, nefunkční psací stroj, nepopsané papíry, nekomunikující telefon, odkazují, jako tabula rasa, na počátek něčeho nového, na nový "román". Podobně jako se amnestický syndrom hroutí pod komisařovými "důkazy". I když tato noc přece jen zůstane navždy zamlžena (i o Nietzchem se říká, že byl "benebelt"), je pouhým předělem mezi duševní nemocí a zdravím... Pozn. 1: Také jsem odmítal teplé mléko, zvláště když na něm byl škraloup. Pozn. 2: "Ricordare, ricordare è come un po' morire" (rozpomínat se je tak trochu jako umírat), zpívá italsky sám GD) (05.09.2017)