Vojna a mier: Pierre Bezuchov

Poslední část velkolepé filmové epopeje. Ve střídání vojna - mír je tahle část spíš ten mír. Strategický ústup, kdy je nepříteli vydána Moskva, odchod větší části civilního obyvatelstva, velké Napoleonovo očekávání a stejně velké zklamání, které mu člověk škodolibě přeje. Záběry na pusté město (můj oblíbený průhled na chrám Vasila Blaženého, ještě že tenkrát Napoleon nerealizoval svůj plán "vyhodit mešitu do vzduchu"). Hořící Moskva a opětovné setkání Nataši a knížete Andreje. Zajetí Pierra Bezuchova a jeho setkání s Platonem Karatajevem. Kde jen sehnali toho vořecha, když jinak tam všichni měli veleušlechtilé lovecké psy? Horečnaté vidiny knížete Andreje a potom kousek, který pro slzy neuvidíte a vzápětí kombinace štěstí a zoufalství při osvobození zajatců, mezi nimiž je Pierre Bezuchov a smrt Péti Rostova. Stejně jako se Sergeji Bondarčukovi podařilo vystihnout tápání jím hrané postavy, tak se mu jako režisérovi povedlo navodit ambivalentní pocity, které (i v předloze) vyjádřil Michail Illarionovič Kutuzov: Když byli silní, tak jsme je nelitovali, ale teď je politovat můžeme. Také jsou to lidé. Tak, mládenci. Kdo je k nám zval? Dostali na pamětnou. Držkou do hovna! Při závěrečném setkání Pierra a Nataši jsem (velmi vzácně) ráda za odchylku od knihy, respektive za to, že film knihu nenásleduje. Film končí počáteční úvahou, kruh se uzavřel. Vždycky mám na konci stejný pocit a mám ho i u knihy. Klidně bych začala zase od začátku. (09.10.2010)

Tentokrát se na nic nečeká a hned úvodní kvapné vylidňování Moskvy, následná okupace, požár i válečná zvěrstva jsou vůbec nejsilnější pasáží celé Vojny a míru. O technické kvalitě, přelidněných scénách či čarukrásných kamerových kompozicích se netřeba rozepisovat, to vše je při starém a tedy nedostižně kvalitní. Bondarčuk exceluje jak na režisérském postu, tak (konečně, chtělo by se dodat) i před kamerou. Problém tkví v poslední půlhodině. Nechápu proč po sedmi letech monstrózní práce a šesti a půl hodinách děje vše zahodit a nechat odeznít bez jakéhokoli dopadu. Paradoxně tak celá sága končí jak začala. Nezáživnou pasáží o ničem. A to je ohromná škoda, která zbytečně kazí dojem nejen této části, ale celé tetralogii. (29.09.2008)

O vítězství, které se změnilo v prohru. O Moskvě, "matce všech ruských měst", která strpěla, aby do ní francouzská vojska vstoupila, ale ve skutečnosti se nikdy nevzdala. O neslavném návratu slavné napoleonovy armády, o cestě nepřátelskou mrazivou krajinou, která jakoby sama povstala proti nepřátelům ... A o lidských osudech. Celou sérii spojuje pomalé tempo vyprávění za pomoci jedinečných, podmanivých obrazů kamery, která v poklidných i dramatických okamžicích dokázala vystihnout situaci - i podstatu ruské duše. Z každého záběru je znát nákladnost celého projektu, a musím říct, že Sergej Bondarčuk dokázal každý rubl využít beze zbytku - navíc postavu Pierre Bezuchova zahrál dokonale. (10.02.2010)

Dodržaná tradícia predchádzajúcich troch dielov. Scenár ma opäť moc neuchvátil, zato som si však užil skvelú výpravu a prvotriednu réžiu. V snímku sú scény, ktoré majú rozhodne oku diváka čo ponúknuť, napr. horiaca Moskva alebo scény so všeobecným chaosom, zmätkom, perfektne načrtnutým zúfalstvom, ale zároveň je tu aj nádej na lepšie zajtrajšky a pod.... Záverečné lyrizované scény mi však už sadli menej, prišlo mi to ako zbytočné a nudné naťahovanie. Celkovo so ságou ale veľká spokojnosť, prvotriedna filmarina, perfektná réžia, ktorá pozdvihne aj slabší scenár (prepáč Lev Nikolajeviči :D). 75/100 (08.04.2015)

Asi nejlepší díl celé série. Budu se muset opět opakovat - Bondarčuk zase překonal sám sebe. Tentokrát ale válečné scény byly nahrazeny těmi během požáru Moskvy. Vsadím se, že od té doby, co je tato ruská "matka měst" (tak to zaznělo ve filmu) podpálena, ani ten největší flegmatik nezůstane klidný (a což teprve cholerik, jakým jsem). Takhle jsou ty circa dvě třetiny filmu emotivní a hlavně depresivní. Už v předchozích dílech se mi zdálo, že nejlépe zahraná je postava Pierre Bezuchova ztvárněná samotným vládcem režisérské židličky. Něco mi říká, že sám Bondarčuk si to myslel také. Z jeho tvorby jsem neviděl vše, nicméně zde podává asi životní herecký výkon, v některých scénách znásobuje v diváku strach svojí démoničností. Dále bych se nebál označit Bondarčuka "mistrem paradoxů". Přece jen, už podruhé po sobě si vysluhuje pět hvězd, které bych za normálních okolností neudělil. Zde jsem se často od obrazovky odvracel, abych na to hyperdrama zapomněl. A jestli se nemýlím, tak většinou, asi tak v devíti z deseti případů pět hvězd uděluji těm titulům, na které dokáži upřeně zírat na obrazovku po drtivou majoritu minutáže. Nicméně tohle bude asi ta výjimka. To, že závěr byl vlastně takový happyend, mě narozdíl od DaVIDa´82 potěšilo, přece jen, takovou (pravidelnou) dávku emocí jsem nějaký ten pátek ve filmu neviděl. Stejně tak jsem dlouho neudělil nějakému filmu 100%. Tento film si je bez jakékoli debaty zaslouží. (21.03.2009)