Réžia:
Giuseppe TornatoreScenár:
Giuseppe TornatoreKamera:
Blasco GiuratoHrajú:
Philippe Noiret, Enzo Cannavale, Salvatore Cascio, Leo Gullotta, Isa Danieli, Pupella Maggio, Agnese Nano, Tano Cimarosa, Jacques Perrin, Brigitte Fossey (viac)Obsahy(1)
Film má dvě časové roviny. Úspěšný filmový režisér si při zprávě o smrti starého vesnického promítače Alfreda vzpomíná na své dětství. Na pozadí poválečné bídy se rozvíjí vztah mezi malým Totem, neodbytně přitahovaným tmavým sálem kina a promítací kabinou (s hučícími praskajícími stroji, paprsky světla rozptýlenými v prachu, převíječkami a prázdnými cívkami rozvěšenými po zdech), ve které kraluje Alfred, zastupujíci mu autoritu otce, nezvěstného od války. Dospívající Toto se Alfredem nechá přemluvit k odchodu z vesnice, aby rozvinul svůj talent. Když se po letech vrací na pohřeb, stařičké kino je právě bouráno a dojatý Toto si promítá film, sestavený ze scén polibků, které musel Alfred na příkaz místního farářa vystřihovat, aby je teď odkázal svému příteli a žákovi. Svěží, divácky vřele přijatý film nesklouzl do sentimentality, ale s přesně dávkovaným sentimentem nostalgicky evokuje dobu, v které kino bylo pro vesničany jediným kulturně-společenským zážitkem. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (2)
Recenzie (373)
Když bych měl jedním slovem říci, v čem spočívá kouzlo NOUVI CINEMA PARADISO, řekl bych upřímnost. Film totiž ukazuje život takový, jaký skutečně je. Někdy krásný, jindy trpký. Bez umělých přísad, vykalkulovanosti a přehnaného sentimentu. Od dětských krůčků malého chlapce až po vzpomínku starého muže, jenž si nechal utéci svou životní lásku. Jak sledujeme Totův život s jeho vzestupy a pády, sledujeme i život biografu Paradiso. Neb i ten žije vlastním životem. Režisérova autobiografická vzpomínka na dětství a cestu k filmové režii, vkládá do filmu ojedinělou nostalgickou atmosféru a přirozenou úctu. Krátké ukázky známých italských filmů, jsou připomínkou velikosti italské kultury. Mladá léta malých biografů byl krásný věk, a to nejen na italském venkově. Tenkrát byla ještě návštěva kina kulturně – společenský zážitek. Vše bylo takové roztomile naivní a mělo svoje kouzlo. S dnešní atmosférou to nejde vůbec srovnávat. Zlatá éra biografů je nenávratně pryč, stejně jako mládí stárnoucího člověka. Krom často vychvalovaného hereckého výkonu Philippa Noireta, mě zaujal zejména Enzo Cannavale ve vedlejší roli ředitele kina. 88% ()
Táto dojemná nostalgická snímka sa pozerá očami dieťaťa na čaro filmu a zánik filmového stánku. Cinema Paradiso sa podľa očakávaní stal jedným z najpopulárnejších talianskych filmov posledných desaťročí nielen v Taliansku, ale aj v zahraničí. Aj vďaka podmanivej hudbe Ennia Morriconeho je Cinema Paradiso emotívnou pripomienkou toho, nakoľko osobný môže byť filmový zážitok, a zároveň je to film, ktorý vyvolá spomienky na útle detstvo. 80% ()
Natočiť príbeh o kine, v ktorom sa premietajú filmy dávno natočené je samo o sebe zaujímavý nápad. Príbeh o chlapcovi a starom premietačovi v starom kine v zabudnutej dedinke na talianskom vidieku, ktorí si k sebe nájdu cestu prostredníctvom filmu. Príbeh je naozaj očarujúci a interesantný, život kina v pozadí života dedinčanov a ústrednej dvojice, a naopak. Možno občas trošku patetické a veľmi skromné, každopádne sa však jedná o film, ktorý si zaslúži vysoké hodnotenia, mne možno repete zachutí viac, zatiaľ to na plné hodnotenie nie je. 85%. ()
Křišťálově čirá nádhera vepsaná do starého celuloidu. Amarcordovská atmosféra zašlého italského maloměsta, bodrý styl vyprávění a překrásná metafora lidské paměti, vepsané do míst a věcí... Tornatore sice není nijak zvlášť náročným vypravěčem (těch pár aluzí jako je Odysseův pes a Ariadnina nit člověk skutečně nemusí příliš hledat, podobně jako pointa přichází samozřejmě, bez jinotajů), ale dokáže se neuvěřitelně do svých obrazů vcítit. Překrásná je i kamera Blasco Giurata a samozřejmě hudba Ennia Morriconeho obstarává tolik nutný leitmotiv, na který se pro nostalgickou křehkost a delikátní melancholii nezapomíná. Herecké výkony jsou v některých částech možná až na hranici přehánění, ale rozhodně to neplatí pro klíčový part "zasvětitele" Alfreda (báječný Noiret). Bio Ráj si v poklidném tempu saxofonu pohrává s nejzásadnějšími otázkami lidské existence, neobtěžuje s filozofickou komplexností, ale odpovídá jednoduchou melancholií ztraceného ráje. Ne nepodobnou té, kterou František Hrubín zachytil v Romanci pro křídlovku. Tahle místo poutí voní celuloidem a ztracenou krásou černobílých šlágrů. Film, který si mě naprosto omotal kolem prstů. Už se nemůžu dočkat shlédnutí director´s cutu. ()
Od kolébky miluji pohyblivé obrázky, s nostalgií vzpomínám na natřískaná kina a tak jsem naivně očekával, že filmová oslava lásky k filmu spiklenecky pošimrá mé filmové choutky. Z počátku se má očekávaní naplňovala, hromadná masturbace v kině měla neodolatelné kouzlo, ale v půlce se snímek zázračně proměnil ve velkou nudu, jejíž uspávací účinky na mou osobu byly v praxi prokázány. ()
Galéria (96)
Fotka © Miramax Films
Zaujímavosti (23)
- Režisér Giuseppe Tornatore se na chvíli objeví v poslední scéně filmu jako obsluha projektoru. (Tygrys)
- Ve vesnici poblíž Palerma, kde se film natáčel, je dnes muzeum s pravými kulisami filmu. Nechybí tam třeba ani kolo, na kterém jel Alfredo (Philippe Noiret) s Totem (Salvatore Cascio). V muzeu film běží stále dokola. (major.warren)
- Můžeme si povšimnout, že Toto (Salvatore Cascio) je jako dítě levák, avšak jako mládenec (Marco Leonardi) už je pravák. (Tygrys)
Reklama