Babettina hostina

Příběh inspirovaný novelou Karen Blixenové se odehrává v 19. století v malé rybářské vsi kdesi v Dánsku. Emigrantka z Francie Babetta vystrojí slavnostní večeři zbožným luteránsko - pietistickým přátelům, u nichž žila jako služebná. Měl jsem po shlédnutí tohoto snímku velmi hezký pocit a radost z nečekané hloubky některých pasáží. A ještě dodám, čím déle nad tím filmem přemýšlím: toto dílo není katolické, ale není ani protikatolické. Čistý film o víře, lásce, vděčnosti a oběti skrze symboliku hostiny. (13.08.2008)

Úžasná melancholická výprava dá hneď na začiatku najavo, že film osloví práve tých, ktorí by radšej strávili leto na takomto odľahlom a kľudnom mieste, než v ľubovolnom preľudnenom letovisku. No a medzi takých ľudí patrím aj ja, až som kvôli obrazovej hostine skoro zabudol na tú Babettinu. Spočiatku sa nám striedajú časové roviny, čo ale neznamená, že by sa divák v jednoduchom deji mohol stratiť. Film môžeme rozdeliť na dve polovice, kedy sa tá druhá plne venuje už len príprave hostiny pre otravných miestnych bigotných katolíkov (čisto subjektívny názor, patrilo to k dobe) a jej priebehu. Osobne som práve kvôli ich rečiam škodoradostne veril v iný, cynickejší koniec, ale nechcem spoilerovať, ak by som mal chuť a peniaze na nakrútenie novej verzie, tak tam by sa objavil... (25.07.2019)

Jen několik světlých světských chvil ve zdánlivé šedi údělu chudoby a službě bližnímu v pomalém tempu, na vzorku malé protestantské vesnice - všechna komisnost světa se školometskými dialogy... a pak se náhle začne Babette otáčet v kuchyni a zbývá jen litovat, že vůně nelze přenášet. A překvapivě se zde neodehrává jen uspokojení tělesné, ale i duchovní - mezi jednotlivými chody se zviditelní nejedna moudrá pravda a s plným žaludkem se zjevně mnohem snáz odpouští... A tak si i můj duchovní prožitek jasně řekl o radost těla, a jelikož želvy nežeru, dopřála jsem si alespoň stáčené bílé, ročník 2013 :-) (16.02.2014)

Když jsem na sklonku puberty viděl Babettinu hostinu poprvé, zdála se mi být docela milým filmem skoro o ničem. Tehdy jsem však byl adolescentní ucho zmítané různými módními intelektuálními trendy, a není tedy divu, že mi moudrost skrytá v prostotě nic neříkala. Až později s dalšími zhlédnutími jsem začal nacházet nové a nové symbolické roviny příběhu, který opravdu není jen úsměvnou historkou o jedné slavnostní večeři, ale především obrazem těch nejdůležitějších duchovních pravd. Babettina hostina je snímkem o milosti, o eucharistii, o pokoře, o radosti, o vtělení, o kráse stvořeného světa, o prvenství těch posledních... Můžu se jím sytit stále. (17.05.2006)

Událost, při níž si literatura s filmem podává ruku a nesnaží si ji navzájem utrhnout. Nedávno zemřelý Gabriel Axel udělal svou adaptaci tak, že kniha a film jsou skoro stejné, ale v podstatě zcela jiné. Tam kde v knize působí slovo, tam ve filmu obraz. Obraz a slovo jsou v podstatě jiné, zážitek je ale skoro stejný. Tak citlivý "přepis" slova do obrazu se vidí jen zřídka. Logicky bych se měl sám sebe zeptat: "Co tedy? Kniha nebo film?" Tak teda film. (11.03.2014)