Nová šichta

Že propustit tisíce horníků spjatých po dlouhé roky s hloubkou dolů nebude jednoduché, bylo snad jasné všem. Co ale s osudy některých propuštěných pracovníků udělá takový kurz programování, si málokdo troufal říct. Média byla nadšená, lidé skeptičtí...každopádně Tomáš Hisem z nedávno zavřeného Paskova do toho šel po hlavě. Zhruba v ten moment začíná dokument sledovat jeho cestu se všemi radostmi a problémy, které jsme my všichni, místem i myšlenkami vzdáleni od Ostravy, při tom fandění ‘programátorskému projektu’ opomíjeli. Že IT start-upy a personalisté nejsou nadšeni z lidí nad čtyřicet, že u pohovorů vítězí sympatie nebo že jeden kurz není a nebude samospásný... Kromě výběru sympatického hlavního hrdiny, který se se svou situací pere s přehledem, oceňuji skvělý výběr scén a hospodských rozhovorů ilustrujících pohledy Tomáše a jeho blízkého okolí. Režisér tak nenuceně vstupuje do několika náročných let života Tomáše Hisema a zprostředkovává divákům ze všech sociálních bublin silné zážitky a nové obzory. (28.10.2020)

Výborně zvládnutý dokument na žhavé téma. Rekvalifikační kurzy pro čím dál méně potřebné manuální pracovníky a problémy reálného uplatnění na trhu práce na celkem extrémním příkladu. Ostravština mě sice celou dobu tahala za uši, ale patří to k tomu jak Baník. Tomáš Hisem dokázal působit přirozeným dojmem člověka, který před kamerou moc nehraje. (A vlastně i dobrá hudba, což se u dokumentů dost podceňuje.) (19.01.2022)

Rozhodně dobrá a chvályhodná práce. Bohužel jsem se v průběhu jen těžko zbavoval pocitu, že takto poctivá tříletá práce se sběrem informací zkrátka vyžaduje více než střídmých 90 minut - ty možná stačí na to, aby na diváka plně zapůsobily chytře navozované kontrasty (špína a černota v šachtách × běloskvoucí kanceláře; dlouhé neupravené vlasy × krátký elegantní sestřih; manuální dřina a veget v hospodě × statické povolání a neustálý zápřah na mozek) a sociální apely kolem nezaslouženého statusu quo a dramaticky nastupující automatizace práce, ale opravdu empatického napojení na protagonistu a na jeho dílčí myšlenkové pochody jsem se osobně moc nedočkal. A mám přitom dojem, že se o to Jindřich Andrš skutečně poctivě snažil. Skoky mezi jednotlivými etapami mi ale přišly moc rychlé a hlavní myšlenku toho kterého úseku vždy tak nějak překotně vystihl některý z těch ne úplně autentických dialogů (hádka v hospodě, svěření se kolegovi na maškarním večírku). Co je ale naopak fajn a co kvituji, jsou jednoznačná srozumitelnost a stabilní argumentační stanovisko, od něhož se nijak drasticky neodbočuje. Tomáše nám samozřejmě má být trochu líto jako člověka, který po více jak 20 letech věrných služeb a pro většinu lidí nepředstavitelné dřiny musel v práci skončit a neměl jinou kvalifikaci, a dokument nám tohoto člověka představuje nezkresleně a v přímočaré jednoduchosti deklamuje, jak lze 'ostravský americký sen' i v nepřívětivé době dotáhnout do konce. A dá se tomu nakonec i docela odpustit, že vyjma úvodních minut postrádá veškerý materiál tu absolutní surovost a psychickou tíhu, jakou se chlubilo třeba slavné a námětem v mnohém spříznění britské filmové hnutí 'kuchyňského dřezu' z 60. ___ Nejedná se tedy o zásadní revoluční počin a mnoho dílčích motivů přechází časosběrná metoda moc kvapně a zjednodušeně, ale pravdivý a současně symbolický příběh sympatického protagonisty funguje a přináší vítaný pohled na další temnou stránku současné automatizace, stejně jako na nikdy neuhasínající plamínek naděje. Ocenil bych osobně upřímnější sejmutí venkovní masky příkladného bojovníka a zevrubnější prozkoumání sociálních i psychických problémů, ale jako výpověď o jedné životní etapě s cílem pozitivně burcovat sebevědomí nekvalifikovaných osob bez budoucí vize tento zajímavý portrét určitě obstojí. Méně už bohužel jako plaše a slabě strukturovaný apel na společnost samotnou. 65% (27.10.2020)

Ve filmu je všudypřítomný zvláštní, matoucí rozpor mezi nabraným materiálem a režisérským přístupem. Já jako divák se cítím nepřetržitě jako voyeur, svědek velice nedůstojného a trapného zacházení s lidským životem, což si uvědomuje místy nadrsno i hlavní protagonista a jeho kamarádi, ale co jako by si ani v jeden okamžik tak úplně neuvědomoval filmař, naskakující na stejnou notu jako všichni ti vedoucí kurzů a firemní náhončí a tvůrci programů od stolu. Dobře to tu vystihuje v komentáři xxmartinxx, v čem je problém a v čem jsou pozitiva, ale ty jeho čtyři hvězdy tomu já nedokážu dát právě pro tu velkou režisérskou absenci reflexe významu a kontextu, když jde o dokumentařinu, byť nezpochybňuju jeho zřejmý cit. (Kino Pilotů, 2. 7. 2021) *~ (02.07.2021)

Dokument má dost humoru a silný ostravský akcent. Jarek Nohavica řekl, že se mu Ostrava líbí, protože je zelená. Já mu věřím, protože vyhrál mistrovství ve scrablu. Hrdina se nechá ostříhat, pořídí si novou partnerku a začne se mořit s programovacími písmenkami a modrými chybovými obrazovkami. Je autentický, svérázný, štastný, přímočarý, pochybovačný a dojený. Nepřipouští si porážku. Dokument je složen ze situací, občas dosti zábavných. Ale režisér mu neumožňuje inscenované výjevy s aranžovanými zpovědmi a planým filozofováním. Všechny motivy jsou jen naťuknuty bez nějaké dramatizace. Hrdina si zaslouží obdiv a ne smích. Námitky kamarádů přijímá, ale stále si jde za svým cílem. (01.11.2020)