Soudce a vrah

Sudca a vrah, čiže inými slovami tiež povedané, ako dobová dráma pod taktovkou mierne "roztržitého" režiséra Bertranda Taverniera, a to konkrétne v priamej inšpirácii Josephom Vacherom, skutočným sériovým vrahom, pôsobiacim na konci 19. storočia vo Francúzsku, v dobe okolo temnejšej atmosféry slávnej Dreyfusovej aféry, a práve preto ho onálepkujem nijak inak, než zrovna ako „francúzskeho Jacka Rozparovača”, keďže ich hlavný »modus operandi« , sa vyznačoval podobnou konšteláciou, a tak by si v podstate títo dvaja legendárni mordári, tým pádom mohli navzájom medzi sebou potriasť svojimi pravačkami s následným zápisom do dejín kriminalistiky, pričom tentoraz sa ozaj dosť neľahkej úlohy, prepožičať tvár tejto voľakedy reálne jestvujúcej postave, náramným spôsobom zhostil francúzsky herec Michel Galabru, mimochodom mojej osobe zrejme doposiaľ najviac známy asi len z klasickej, komediálnej, žandárskej série s Louisom de Funèsom, tým chcem zdôrazniť najmä to, že jeho herecký výkon v tomto prípade, s vysokou pravdepodobnosťou považujem za vôbec ten úplne nadštandardnejší, než čím sa môže tento počin okrem iných súvislostí pochváliť, tobôž ma jeho famózne stvárnenie veľmi prekvapilo. A síce sa scenáristickí tvorcovia trochu pohrali s protagonistovým priezviskom, keď namiesto pôvodného Vachera, si pre výsledné vyznenie počinu pre zmenu zvolili Bouviera, čo je v slovenskom preklade niečo na princíp samotného „pastiera” s naprosto identickým významom. • Teraz zase ale neviem, či mám považovať jeho protipól za právoplatne adekvátneho rivala, pretože predstaviteľ sudcu Émileho Rousseaua v podaní Philippea Noireta, ktorý mi v konečnom dôsledku prišiel, ako nedotiahnutý a celkovo rušivý charakter v takomto prevedení, a to už iba z toho prostého hľadiska, že do diania často vstupovala i jeho matka v podaní Renée Faureovej + práca strihovej skladby, toto zdanie ešte viacej umocňovalo, áno, a strih je zrejme tým najslabším článkom tohto, inak celkom zaujímavého filmu. Škoda, že Tavernier nedokáže niektoré určité látky spracovať presne tak, ako by si v skutočnosti zaslúžili, viď hneď predchádzajúci prípad v podobe L'Horloger de Saint-Paul, ale aby som len nešpinil, tak La Mort en direct, je vskutku výnimkou, ktorá potvrdzuje pravidlo. • Čo ešte na samý záver doplniť? Kamera, kostýmy a výprava, či dokonca i hudba, boli na remeselnej úrovni + hlavný, herecký výkon, inakšie bola snímka nasiaknutá politikou v nadväznosti na antisemitizmus, čo už skrátka pramenilo z vyššie uvedených údajov, à la Alfred Dreyfus. (05.07.2023)

Má to skvělou atmosféru, herci se můžou přetrhnout a přes svou zdlouhavost si film udržuje stálou dávku napětí a zajímavosti. Všechno se obrací v prach a popel v neuvěřitelně hloupém kotrmelci v posledních vteřinách, kdy jsem měl pocit, že se v závěru snad přetrhl film a omylem k němu někdo přilepil posledních pár metrů z něčeho, co zyblo z něčeho jiného. (28.07.2012)

Netradiční detektivka - a o to lépe, o to lepší. Nevyhnutelný střet dvou zřetelně sado-masochisticky vyšinutých jedinců z opačných polokoulí zákona je dotykovým bodem, od něhož se vše ostatní rozplývá do pozadí (včetně problematického sociálního kontextu). Nejen Galabru, ale i Noiret (nezapomeňme na ředitele Taverniera), hrají svůj duel více než přesvědčivě. Na zdánlivě lehkou otázku, kdo z obou je opravdovější a upřímnější, odpovídá v závěru zkušený advokát Villedieu (Jean-Claude Brialy - nejlepší z vedlejších rolí) (29.07.2014)

Nevím, kdo v tomto případě podal větší výkon? Jistě, že je to bezesporu Michael Calabru, který hrál sériového vraha s pomatenou myslí naprosto bravurně, ale já jsem téměř hodinu bojovala sama se sebou, protože ho znám převážně z komediálních rolí, takže ztotožnit s touto pro mě neobvyklou osobností z francouzských dějin v jeho podání, bylo pro mě nesmírně obtížné. Přiznávám, že některé momenty byly na můj vkus příliš vyhrocené a tahací harmoniku nemusím delší dobu slyšet, ale Phillipe Noiret v roli pokryteckého soudce to vyrovnával. 70% (25.06.2014)

Výkony Noireta a Galabru byly vynikající, příběh i kontext doby zajímavé, ale na mě to bylo příliš zpolitizované. Klidně to mohlo být kratší. Jedna má kamarádka tvrdí, že francouzské filmy jsou často až příliš ukecané. A má pravdu, v tomto případě to zrovna platí a není to první ani poslední francouzský film. Těch předčítaných dopisů vraha tam bylo až moc. A ten revoluční závěr!? Stále přeci umírají tisíce vykořisťovaných dětí, tak se vlastně, psychopati, nic nestalo, a můžete si klidně vraždit dál?! (18.01.2014)