Jan Výrava

Rozhlasová éra DUMu, tedy Divadla u mikrofonu, jak se jí začalo posměšně říkat, měla své předchůdce i ve filmu. Zejména ve třicátých letech byly biografy doslova zaplaveny divadlem, či lépe řečeno adaptacemi původních divadelních her. Záměr byl jasný – seznámit mimopražské diváky prostřednictvím filmu s aktuálním jevištním repertoárem, který zahrnuje jak klasiku, tak soudobou tvorbu. Šubertova hra byla ve stejné době (1937) uváděna na prknech pražského Národního divadla a film ji zachycuje v téměř identické podobě, snad jen s tím rozdílem, že Jaroslava Vojtu před kamerou vystřídal Zdeněk Štěpánek. Tyto otrocky přejímané divadelní inscenace se shodným dějem jsou pro současného diváka dávno mrtvé, ale stojí za to si je čas od času připomenout – jako důkaz houževnatosti českých filmařů, kteří nevynechali žádnou příležitost, jak se připomenout dychtivému obecenstvu v kinech. (29.04.2010)

To je divné, že jsem tento film vůbec až dodnes neznal. Jde o hodně kvalitní podívanou, nádherně přehnanou, ale líbivě. Klidně by to sneslo delší stopáž. Dějově to trošku kazí rodinné drama a „revoluci“ je tak dáno méně prostoru. Mohu doporučit. Tak nějak jsem na konci čekal, že Jan začne zpívat Hydrocentrálu. (19.03.2017)

Borský nepatřil k režisérské elitě, ale tohle je slabota i na něj. Tenhle film je natolik špatný, že mi na něm tuny patosu vadily nakonec nejméně. Štěpánek přehrává, až z toho jdou oči i uši kolem. Navíc má na hlavě naraženou jakousi parafrázi paruky, takže vypadá jako lehce mentálně retardovaný. Film se stal parodií sebe sama především díky neskutečně zábavné dvojí scéně návštěvy starého Výravy u syna vartujícího v okně zámku. Borský tyto scény zestylizoval jako kompilát lesního porostu z Lucerny, z nějž jukne Štěpánek a hledí vzhůru na balkon, společně s Romeem a Julií lehce říznutými Cyranem. Rostand, Shakespeare i Jirásek jsou v tom však nevinně, i když u toho posledně jmenovaného si nejsem tak zcela jista., neb minimálně tématem si je Lucerna s Výravou blízká. Některé filmy měly zůstat zapomenuty v archivech. Mé negativní postoje k tomuto snímku nedokázal zmírnit ani fakt, že v jeho závěru strhali pochopové ze Štěpánka košili. (03.06.2023)

Snaha o vytvoření obrazů selského povstání v roce 1771 se vůbec nezdařila. Vzniklo dílo, které téměř nic o povstání neříká a rozhodně nepostihuje motivy jednání jednotlivých postav, které jsou vytvořeny velice povrchně. Ve filmech se teatrálním výkonem vyznačuje vždy Eduard Kohout, ale tentokrát ho s plnou parádou strčil do kapsy Zdeněk Štěpánek, za jehož výkon jsem se sám styděl. (06.11.2006)

Toto historické drama už na první pohled působí dojmem divadelního představení přeneseného na plátno. Výprava je jevištní kulisová včetně bojových scén. Herecké výkony se vzletným divadelním patosem působí nepřirozeně. Tento film je zvláštní svou originalitou a skvělou technickou kvalitou filmové kopie a to po stránce výtvarné, obrazové i zvukové. I když tato kapitola dějin je mi cizí, tak si myslím, že hlavní myšlenkou tohoto díla je, že žádný pokrok se neobejde bez obětí, každý je třeba vybojovat. V televizi byl snímek uveden snad jen jednou, takže jsem byla ráda, že jsem toto zapomenuté dílo mohla vidět. (24.03.2016)