Jan Roháč z Dubé

Je několik možností, jak zpracovat historické téma a přiblížit konkrétné historickou postavu. Zatímco dnes se nejčastěji volí forma hraného dokumentu nebo se scénář opírá o historická fakta natolik, až vznikne cosi jako přehraný článek z wikipedie, dříve se sázelo na legendu a dojem. Diváci toužili spatřit hrdinu, chtěli podívanou a tu jim Vladimír Borský dopřál. Vzniklo dílo poplatné době, které je dnes zajímavé jako střípek zapadající do mozaiky naší kinematografie. Není zde patrný přesah jako u historických filmů Otakara Vávry, všeho je tak trochu hodně - vlastenectví, patosu i hudby. Nedá se ani srovnat s uměleckou feskou jako u filmů Františka Vláčila. (13.11.2015)

Kulisy, kostýmy, souboje, davové scény atd. To byl ohromný potenciál tohodle snímku. Bohužel vše bylo zabito opravdu otřesným scénářem, ne zrovna přesvědčivými hereckými výkony a opravdu hodně nešetrným střihem ze 60. let. Příběh je naprosto zabitý černobílostí postav (Zikmund - jeden z nejschopnějších středověkých panovníků je zde vykreslen jako šílený cholerický stařec, Oldřich z Rožmberka a další šlechta jsou největší slizáci a nejhorší padouši atd.), a naivním nacionalismem a panslavismem. Pokud člověk zhruba ví, jak to bylo ve skutečnosti musí se trochu smát, bratři. (11.12.2009)

První československý barevný celovečerák. Jen škoda, že se nedá (zřejmě) sehnat ona delší verze. Jestli dá, mě se nepovedlo. Nepřehledné mi to nepřišlo ale naštěstí se o husitství zlehounka zajímám. Konec je trošku naivnější, ale čert to vem. Myšlenka o české nesvornosti je totiž stále platná. Nejen za válek, ale i v poslední době více  než jindy. (09.12.2022)

Sledování režisérských i hereckých chyb mě omrzelo asi v polovině. Herci se tu zjevují a mizí do toho šmidlá bez přestání nějaká kutálka (asi Fisyo). Herec se vždy objeví, udělá plačtivý nebo zasmušilý obličej, řekne nějakou patetickou kravinu, zazní smyčce, on vzdychne nebo zasténá, zmizí a děj se ubírá v jiné lokalitě na jiné téma dle stejné šablony. Borský, Borský Pojišťovnu štěstí jsi měl točit, ne historický film... (20.05.2012)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)