Jan Roháč z Dubé

Absolutní průměr, velmi poplatný době a protiněmeckému smýšlení. Což, dva roky po válce lze chápat. Dokonce ani výprava, či režie není kdovíjak amatérská. Co zaráží je fakt, že Otomar Korbelář je strašný, kdy pronáší proslov před bojem málem bych usnul. A i ostatní herci jsou, když né mizerní, tak unylí a znudění. Jen Zikmund ne, toho jeho představitel pojal jako úlysného a zbabělého parchanta a přehrává tak dokonale, že alespoň je trošku k zapamatování. Jan Roháč jako film jasně dokazuje, že husitská trilogie není až tak špatná. (18.06.2007)

Je škoda, že to nemůžeme vidět v původní délce, to krácení je skutečně znát. Filmařsky to není žádné veledílo, chvílemi sledujeme jen patetické divadelní scény. Zikmund je podán vyloženě karikaturně, na konci to spíš vypadá, že ho odvážejí do blázince, ne že opouští Čechy. Jak říkám, je škoda, že to nemáme celé, možná by ten výsledek byl trochu lepší. Takhle je to jen průměrný film, který se dá vidět. (12.03.2009)

Mierne rozpačitý historický epos o udalostiach po husitských bojoch v 15. storočí. Veľakrát zbytočne patetický a veľakrát (ako som sa neskôr dočítal) aj histirický nepresný film, ktorý však nesie charakteristické rysy podobných historických eposov. Aj preto, na rok 47, to nie je vôbec zlé. Na neskoršie snímky, napr. trilógiu o husitoch, to ale nemá. Hodnotenie: 60% (03.05.2014)

První československý barevný celovečerák. Jen škoda, že se nedá (zřejmě) sehnat ona delší verze. Jestli dá, mě se nepovedlo. Nepřehledné mi to nepřišlo ale naštěstí se o husitství zlehounka zajímám. Konec je trošku naivnější, ale čert to vem. Myšlenka o české nesvornosti je totiž stále platná. Nejen za válek, ale i v poslední době více  než jindy. (09.12.2022)

Hluchý a prázdný patos zůstane hluchým a prázdným patosem. To, co kompromituje především, je patos sám. Měli bychom jásat nad přemírou vlastenectví, nad Roháčovou ušlechtilostí, nad tím, jak krásně podle apriorního schématu vše jakoby samo od sebe do sebe zapadá do dobové současnosti. Výsledek je ovšem opačný: namísto nadšení cítíme tíseň, namísto uspokojení znechucení. Přímočará plakátovitost zkrátka odpuzuje. Že Roháčova záležitost podle dostupných výsedků bádání byla mnohem složitější (Sion měl velmi daleko k nedobytnému hradisku), je zřejmé. A že točit takovýmto způsobem je nemožné, rovněž (srovnejme dutý patos ROHÁČE s usebraností a sevřeností ROZINY SEBRANCE nebo uměřeným patosem UKRADENÉ HRANICE). A lépe pochopíme jedinečnost a přirozenost patosu Vávrovy husitské trilogie. A nejen jí, ale našich předků vůbec. Seifertova slova o potřebnosti uměřeného patosu, bez nějž není představitelná připravenost a schopnost k obětem, rozhodně ani dnes nemají být brána - nebo přijímána - jako něco, co se míjí se skutečností. Právě naopak. (28.08.2007)