Dělnická třída jde do ráje

Kdyby měl tento film o třetinu kratší stopáž, asi by mé hodnocení bylo vyšší. Zajímavý vhled do poměrů mezi italským dělnictvem v manufaktuře. Celý život dělat osm hodin denně deset naučených pohybů v co nejrychlejším tempu bez naděje na změnu za peníze, které stačí ledva na základní obživu - tvůrci filmu se tak dlouho u té mašiny zdržují, až i divákovi, který u ní tráví čas počítaný pouze na minuty začne lézt na nervy. Odboráři a komunisté, kteří se hádají...Strašlivě ukecaný film, kde smysluplných řečí aby pohledal se stává při své délce poměrně nesnesitelným. A proč o něm prý psali kritici, že propaguje fašismus, to jsem opravdu nepochopila... (12.07.2014)

Svůj filmový sendvič jsem začal prokládat italskými filmy z doby kolem poloviny minulého století; jednak jsem je všechny neviděl, a jednak předpokládám, že kdysi spatřené se mi budou dnes možná budou jevit v trochu jiném světle. "Cestu dělnické třídy do ráje" jsem viděl poprvé. A přitom víc než "analýza" lineárního vztahu kapitalista-dělník-stroj a "zpodobnění" odborářských metod třídního boje, mě zaujala postava samotného Lulu Massy (naprosto skvělý Gian Maria Volonté), dělníka (možná i prototyp dělníka) posedlého strojem: tak ho vidíme na počátku (jako stachanovce), uprostřed (jako vzpurníka) a na konci (jako součást výrobní linky). Lulu je Donem Quijotem industriálního věku. Svoje odhodlání a odvahu prokazuje jak v boji s větrnými mlýny zavedeného řádu, tak kurtoazií ke své Dulcinei (soustruhu), tak ve všech společenských a rodinných diskurzech. Spojitostí mezi prací (v formě ne-práce, nezaměstnanosti, neschopnosti pracovat atp.) a šílenstvím se ve své knize "Dějiny šílenství" zabývá podrobně Michel Foucauld. (02.01.2018)

Film jsem viděla na 49. ročníku Mezinárodního filmovém festivalu v Karlových Varech v sekci Pocta Eliovi Petrimu, velmi mě potěšil, hodnotím jej pěti hvězdičkami. Skvěle vybrané téma - ubíjející práce a život dělníka v době kdy v Itálii teprve začínají odbory bojující např. za osmi hodinovou pracovní dobu. Dělníci jsou rozděleni do dvou hlavních skupin, jedna se přidává ke komunistům, druhá chce lepší podmínky, ale odmítá extremistická hnutí. Značná část filmů se odehrává přímo v továrně a působí velmi realisticky a tvrdě, objevuje se také pohled na soukromý život dělníka a problémy, které přináší práce do které se chodí a vrací za tmy. Zároveň je film proložen scénami s originálním, sarkasticky působícím humorem. Musím také zdůraznit kvalitní výkony herců, osobně se mi líbila nejvíce Mariangela Melato v roli temperamentní italské manželky, která je zároveň samostatnou ženou. Při působivé scéně, kde se vyslovuje proti komunismu a argumentuje tím, že miluje norkové kožichy, které si za svou tvrdou práci zaslouží (celé to dokresluje Verdiho Grand March) se usmívali všichni v kině. Za zmínku stojí také výborná hudbu od Ennia Morriconeho. (26.10.2014)

Nepříjemný, ukřičený, naléhavý film. Brilantně natočený – vražedné tempo, neskutečný Volonté. Přemýšlel jsem, co tu ještě nepadlo: Film má velmi pregnantní, čistou formu – je zde vlastně jen pár opakujících se situací, které jej ale posouvají vpřed jak mašina. Dál: Petri pro své hrdiny nevidí východisko (možná proto byl film ze stran levice kritizovaný): buď je ničí zaměstnání anebo sedí před televizí. Když se v pomyslném vrcholu příběhu Lulù konfrontuje s profi revoltářem, vmete mu tento: „teď jsi svobodný, můžeš dělat co chceš!“ – jenže to je bohužel výzva, která stojí taky práci. A je to tu vlastně potvrzené: když na konci filmu Lulù vypráví svůj sen, je o tom, že vidí sám sebe přicházet z mlhy: řešení toho co dělat je najít sebe, poznat se a rozvíjet se. Pak už nebudou na druhém konci vah večery u televize. Nejvíc působivá pro mě byla scéna revolty – vydržel bych se na ty postavy konající na bílém pozadí sněhu přeškrtaném lesem dívat ještě o dost déle. (27.06.2023)

Když se díváte do propasti, propast se dívá do vás. A když se denně osm hodin díváte do stroje, stroj přejde do vás. Petri zejm. v první polovině načrtává geniální studii vzájemného působení dělníka a "jeho" stroje. Dobu, kdy již nestačí být jen oním přívěskem stroje, ale musíte jej i milovat, vezme Lulu vážně - stroj a jeho rytmus se mu stanou místem, kde se vybíjí jeho frustrace, realizují jeho touhy, kde se stává nejlepším mezi ostatními. Bez přemýšlení se dokázal koncentrovat na monotónnost stroje a zatím si nevšiml, že jeho rytmus přešel přímo do něj. A Lulu v podání Volontého, stejně jako v minulém Petriho filmu, je postavou na hranici šílenství. Nutnost přizpůsobit se pravidelnosti továrního světa je stejná jako přizpůsobení se životu v blázinci, jen s tím rozdílem, že blázen zeď oddělující ho od světa vidí, ale dělník ne, jen si ji cihlu po cihle buduje okolo své montážní linky a nakonec v sobě. A když se pokusí vzepřít rytmu, nedržet krok? Dokud dáváte stroji vše, tak vám také něco vrací, ale když mu ze sebe dáváte jen něco, tak vám vezme vše. Dělník má prst k tomu, aby ho kdykoliv obětoval, "padrone" má prst k tomu, aby vám ukázal, kde je vaše místo. (02.07.2014)