Kolja

Američanům stačí opravdu málo. Před lety jsem viděl první polovinu a měl jsem dojem, že mi to stačí. Nyní jsem zhlédl Kolju celého a původní dojem se potvrdil, ta půlka stačila. Příjemně strávený čas s klasikem v dobře udělaném filmu, na osobním příběhu rozehrávajícím určitou českou tématiku (vztah k Rusům, emigrační roztrženost životů). Postava Šafránkové (ve finále těhotná!) tam nějak podivně plandá, Smoljakova radost z "ilegální činnosti" napřed sympatická, leč přetažená do trapnosti. Celek sice drží solidně pohromadě, ale přece jen příliš stojí na prvoplánovém efektu izolovaných momentek. (21.11.2011)

Snad jen Obecná škola byla láskou na první pohled, jinak byla moje cesta k dalším kouskům Jana Svěráka (zejména Tmavomodrý svět a právě Kolja) lehce trnitá. Nepočítám jeho mladší počiny, které si mě zřejmě nezískají nikdy. „Spoléhám se na to, že když budu dávat cihlu k cihle, tak klenba vznikne sama. Baví mě právě to zdění, to vyhledávání pravých slov,“ prohlásil v jednom z nespočtu rozhovorů scénárista Zdeněk Svěrák. Použil sakra správná slova. „Horší“ pak zvolil stárnoucí proutník František Louka do dotazníku po návratu ze Západu (Setkal jste se během pobytu s emigrantama? Já napsal: Setkal. Pak tam byla rubrika: Rozveďte, o čem jste hovořili. Já napsal: Celkem vo hovnu, soudruhu Bláho.). A už se to s ním vezlo. Kdysi uznávaný violoncellista na sklonku umírající éry socialismu hraje na pohřbech, dává hodiny hudební výchovy a občas renovuje náhrobky. Nakonec odhodí zbytky své hrdosti a udělá něco, k čemu státní bezpečnost rozhodně není nakloněná. Čtyřicet tisíc se nicméně hodí: nejen na trabanta, ale i na maminčiny děravé okapy. A za pár dnů i na nové botky bezbranného dítěte, které vyženil. Silný nadějeplný příběh (laskavý i kalkulující) a vtipné dialogy zdobí tuhle látku stejně jako herecké výkony všech zúčastněných (včetně malého Andreje Chalimonova). Nutno připomenout i dokonalou kameru Vladimíra Smutného (spousta jemných detailů a nápadů) a přesnou hudbu Ondřeje Soukupa. Vytknul bych akorát kvapný závěr. Jinak radost, ke které se zase někdy rád vrátím. (27.09.2019)

Titul, ktorý bol ocenený pozlátenou soškou Oscara je zárukou toho, že budem ako divák spokojný. To je moja dlhoročná skúsenosť. Na Akdemiu filmových umení a vied (Academy Award) sa môžem vždy spoľahnúť. Toto prestižné filmové ocenenie považujem za objektívne merítko kvality, ktoré ma ešte zatiaľ nikdy nesklamalo. Tak isto to bolo i pri tomto českom filme, ktorý ju dostal v roku 1997, v kategórii "Najlepší cudzojazyčný film". Trpko veselá dráma "Kolja" je vysoko hodnotné dielo po všetkých stránkach. Výborné herecké výkony, precízna profesionálna réžia, kreatívna vizuálna stránka, pohlcujúci scenár, skvelé hudobné podklady, nápadité metafory, citlivý príbeh... skrátka, dokonalý filmový zážitok. ***** (25.09.2011)

Kolja je dobrý film z toho důvodu, že nese všechny znaky klasického Svěrákova scénáristického stylu – zejména lehké a brilantním vtipem sršící dialogy. Dobrým filmem je i proto, že všichni herci bez rozdílu předvádějí skvělé výkony, panem scénaristou samým počínaje (člověk mu toho obšourníka kupodivu věří, sucharovi učitelskému :o)), roztomile tlusťoučkým chlapečkem Chalimonovem končem. Ne tak dobrý je ten film zejména proto, že se v něm začíná projevovat sklon Jana Svěráka k prvoplánovosti a frontálnímu útoku na diváka. Ví, co funguje a to bezostyšně používá, přičemž však udržuje snesitelnou míru. Bohužel narozdíl od Obecné školy je Kolja spíše jistým plánem, jak získat Oscara, než silným a svojským filmem. Chybí mu ona přirozená zemitost (co vy na to, pane Kovář, dobrý, ne? :o)) a sugestivní evokace atmosféry, kterou se vyznačují velké autorské počiny. Nad vodou kalkulu ho drží právě humor, ale nakonec i fakt, že ten příběh (chtě nechtě) člověka vždycky zasáhne. (24.09.2004)

Starej Svěrák zase jednou ukázal, že takhle dobrý scénáře tu píše v podstatě jenom on. A mladej Svěrák zase to, že to umí poskládat. Nemůžu říct, že bych tenhle film nějak aktivně vyhledával, když ho někde dávají, ale když jde, tak ho dokoukám. Je to místy veselé, místy smutné, místy dojemné... a všechno to funguje dohromady, čemuž hrozně pomáhá dobře trefená hudba, kamera a střih. Oskar asi právem. Ukazuje se, že některé typy příběhů jsou - pokud se udělají dobře - univerzální a pochopí je kdokoli na světě. (02.08.2016)