Pán prílivu

Barbara Streisand si ze své knihovny vzala jednu knihu s červeným přebalem, podle jejího sladkobolného příběhu natočila film, a to docela obstojně a natolik sofistikovaným způsobem, že jsem občas zapoměl odkud ten příběh pochází. Avšak romantikou rozbředlý konec nenechá žádné iluze o původu příběhu. (07.09.2011)

Cvokařka s nemalým frňákem usazeným mezi svůdnýma očima a její hromotlucká chlupatá deka přeplněná sarkasmem i traumaty poznávají účinky terapie láskou.. Po čase mě už poněkud obtěžovala Howardova hudba, ale díky poctivému přístupu autorky, ochrannému štítu humoru (vládne večírek se stradivárkami) a funkčnímu rozuzlení se James Newtonův univerzální sladkobol jeví jen jako malichernost. Romantika a tajemství, to dámy a pánové někdy může být pěkně silná kombinace.. (27.07.2017)

Barbra Streisand je poměrně známá entuziastka, která se rychle nadchne pro mnoho věcí a tak je o ní hodně slyšet. A to nejenom v písničce Barbra Streisand. Ona to dobře zvládala i předtím. Pán přílivů je třeba stoprocentně její film. Má dobrou postavu, rozjíždí tu docela zajímavé drama, ale po celé dvě hodiny jsem měl pocit, že se mě ten příběh vlastně vůbec netýká. Herci tu třeba nejsou vůbec špatní, ale po dramatické stránce jsem při sledování byl jak chladná jezerní princezna. Nezasáhlo mě to. (31.08.2018)

Hodně smutný příběh o dětství, které definitivně skončilo jedné noci. Na tomhle filmu mám ráda jeho konec....."Ale je to záhada života, která mě teď zajímá. A hledím k severu a znovu si přeju, aby byly každýmu muži a každý ženě dány dva životy. Na konci každýho dne projíždím Charlestonem a když vyjíždím na most, kterej mě dovede domů, cítím jak se ve mě tvoří slova, nedokážu je umlčet nebo vám prozdradit proč je říkám, ale když jsem uprostřed mostu, ta slova se mi derou na rty a já šeptám jako motlitbu, jako politování, jako chválu, šeptám....Lowensteinová...Lowensteinová..." (12.03.2013)

Ne, nevěřím, že uvnitř rodiny neexistuje neodpustitelný zločin, nevěřím, že výkupné za vysvobození ze zhoubných hlubin mlčení a drásajících čelistí vzpomínek zaplatíte jen sdílením tajemství a očistnou mocí pláče, a už vůbec nevěřím tomu, že při obsazování rolí Lily a Savannah, v předloze bolestně krásných žen, trochu nezabouchalo pěstí do stolu režisérčino ego. A dost možná bych nevěřila ani tomu, že by na mě kdy filmová verze Pána přílivu mohla zapůsobit se srovnatelnou silou jako anglickojazyková pokladnice, kterou je její předloha, nebýt několika maličkostí. Maličkostí, jež si urvala nemalou část mého hodnocení, je o hlavu mě převyšující Nick Nolte, který mě s pohledem osoby, pro kterou je peklo místem, kam si chodí přečíst ranní noviny, provádí hereckým rájem, a jako při každém svém snímku se mě němě ptá, proč stále ještě není v mé herecké TOP, a já už nemám výmluvy, které bych mu poskytovala místo odpovědi. Maličkosti nevroubily životní cestu autora knihy a scénáře Pata Conroye, platícího daň za svůj dar vypravěčství podobně jako Savannah Wingová, a maličkostí se nedá jako ostatně nikdy nazvat hudba Jamese Newtona Howarda. Maličká není šíře talentu Barbry Streisand a zrovna maličkým se nedá nazvat ani můj knedlík v krku při závěrečných monologových minutách, který není možné splknout ani vyplivnout, musí se jen vydržet a spolu s tichým přikyvováním slovům o touze po dvou životech pro každou lidskou bytost a večerních pohledech k severu nechat zvolna se rozplynout. (08.03.2008)